Článek
Za heydrichiády dusil protektorát strach. Bylo vyhlášeno druhé stanné právo. Ulicemi se rozléhaly německé povely, duněly boty gestapa. Rozhlas četl denně desítky jmen popravených. Šeptem se šířily zprávy o vyhlazení Lidic.
Přesto se našli lidé, kteří měli odvahu uprchlíkovi pomoci: Věra Junková, Josef Chrbolka, Milada a Antonín Burdychovi, Zdeňka a Ladislav Satranovi a mnozí další. Dobře si uvědomovali, co riskují. A spousta z nich za to zaplatila cenu nejvyšší.
Místo útěku boj
Jiří Potůček mohl jako Baťův gumárenský instruktor přežít válku v bezpečí za oceánem, v některé z amerických filiálek firmy. Místo toho odjel do Francie a vstoupil do československé zahraniční armády.
V červnu 1940 byl evakuován do Velké Británie, kde ho jako spojaře vybrali do výcviku pro zvláštní úkoly. Poté byl spolu s velitelem skupiny Alfrédem Bartošem a Josefem Valčíkem zařazen do výsadku Silver A, který měl obnovit spojení mezi Londýnem a domácím odbojem ztracené po likvidaci pražských vysílaček Sparta I a II.
Kamenolom Hluboká v době, kdy odtud Potůček vysílal pod krycím jménem Tolar.
Krátce po půlnoci 29. prosince 1941 přistáli výsadkáři z desantu Silver A poblíž Poděbrad. Zázemí našli v Pardubicích, kde jim od počátku pomáhala učitelka Věra Junková, bývalá Bartošova snoubenka. Věřila, že se k ní vrátil… Netušila, že na pohledného vojáka čeká v Anglii snoubenka Lyn a že si myslí i na krásnou Taťánu, manželku populárního motocyklového závodníka Františka Hladěny.
Hladěnovi parašutisty tajně ubytovali – ovšem jen do té doby, než mladá paní začala přízeň velitele výsadku oplácet. Pak museli změnit základnu. Spolubojovníci snášeli Bartošovy milostné eskapády těžko, vystavovaly je riziku odhalení. Seriózní katolík Valčík se navíc nedokázal vyrovnat s kamarádovou zradou vůči Lyn. A Potůček se do Věry beznadějně zamiloval.
Nakonec se Bartoš s Věrou definitivně rozešel, ona však výsadkářům pomáhala dál. Potůčkovi převážela zakódované zprávy k vysílání a posléze v něm našla náhradu za nevěrného snoubence. V dubnu 1942 moc nechybělo k tomu, aby mládenci vyřešili milostný trojúhelník soubojem na pistole. Sice na něj nedošlo, vztahy mezi nimi však zůstaly napjaté.
Smyčka se stahuje
„Byli to mladí kluci, kteří působili v týlu nepřítele. Bartoš byl extrovert, uměl vést lidi a měl kontakty. Potůček byl na rozdíl od něj nesmírně opatrný. Jako schopný voják o svém působení nemluvil, aby neohrozil misi,“ srovnává Adolf Vondrka, správce rybničního hospodářství v Bohdanči, který se osudy výsadkářů dlouhodobě zabývá. „Potůček vysílal i z půdy domu, kde mám dnes kancelář,“ dodává.
Zůstal jsem sám. Lidé se bojí a jsou nedůvěřiví, lze těžko navazovat nové styky.
Bartoš vybudoval ve východních Čechách rozsáhlou síť spolupracovníků a obnovil kontakt se štábním kapitánem Morávkem, legendou domácího odboje. Valčík se připojil k dalším paraskupinám poslaným z Londýna, které působily v Praze. A Potůček vysílal prostřednictvím radiostanice s krycím názvem Libuše z kamenolomu Hluboká u obce Ležáky, kde s falešnými doklady na jméno Alois Tolar působil naoko jako noční hlídač.
Fotografie radiosoupravy Libuše pořízená gestapem
Aby Němci vysílačku nezaměřili, přesunul se postupně do rybářské výzkumné stanice na sádkách u Lázní Bohdaneč, zpět do strojovny kamenolomu a nakonec do školy v Bohdašíně u Červeného Kostelce.
Když desant Anthropoid provedl úspěšný atentát na nenáviděného říšského protektora Reinharda Heydricha, vypuklo peklo. Od rána do večera probíhaly policejní razie. Desítky tisíc mužů hledaly atentátníky. Pod záminkou, že jim jedna z místních rodin pomáhala, byly nad ránem 10. června 1942 vyhlazeny Lidice. Poté povolily nervy Karlu Čurdovi z výsadku Out Distance: sám se přihlásil gestapu a všechny spolubojovníky prozradil.
Nastala vlna zatýkání. Ve čtvrtek 18. června zahynuli v přestřelce v kostele sv. Cyrila a Metoděje v pražské Resslově ulici útočníci na Heydricha Jozef Gabčík a Jan Kubiš spolu s muži, kteří jim pomáhali: Adolfem Opálkou, Josefem Valčíkem, Jaroslavem Švarcem, Janem Hrubým a Josefem Bublíkem. O tři dny později ukončil Alfréd Bartoš na útěku před gestapem život vlastní rukou.
Zůstal jsem sám
Během brutálních výslechů se Němcům podařilo zjistit přibližnou polohu radiostanice Libuše u lomu Hluboká a v odvetu vyhladili 24. června nejbližší obec Ležáky. Jiří Potůček ještě stihl 26. června z Bohdašína informovat Londýn o posledních událostech včetně ztráty spojení na velitele výsadku Bartoše.
„Ležáky… byly srovnány se zemí. Lidé, kteří nám pomáhali, byli zatčeni. Jen s jejich pomocí jsem mohl zachránit stanici a sebe… Fred v ten den v Ležákách nebyl. Nevím o něm… Zůstal jsem nyní sám. Lidé se bojí a jsou nedůvěřiví, lze těžko navazovat nové styky. Udejte mi jméno nástupce,“ odvysílal v depeši. Poté se přesunul do nového úkrytu v nedaleké osadě Končiny.
Potůček vystřelil a omylem zasáhl dědu do ramene. Ten se skácel a strhl i gestapáky.
„Ke konci června 1942 k nám domů přišla na návštěvu tatínkova sestra Zdeňka s manželem Ladislavem Satranem, řídícím učitelem z Bohdašína. Strýc vypadal ustaraně, skoro nevnímal, co mu vyprávím. Zarazilo mě to, protože moje dětské historky vždy poslouchal pozorně. Bylo mi osm let, nemohl jsem vědět, že patří k sokolské odbojové organizaci a už týden ukrývá pronásledovaného parašutistu,“ vyprávěl na webu Paměť národa pamětník Antonín Burdych.
Zaměstnanci lomu Hluboká u Ležáků zaplatili za vysílání Libuše životem spolu s celou svou vsí.
Do té doby vyrůstal na hospodářství svých rodičů Milady a Antonína Burdychových se starším bratrem Vladimírem, babičkou a dědečkem.
Jeho rodina ukryla Jiřího Potůčka v bývalém obilném skladu: miniaturní místnosti bez oken, do níž se vstupovalo poklopem v podlaze půdy. A strýc se při hledání bezpečnějšího úkrytu pro vysílání obrátil s prosbou o pomoc na místního lékaře Viléma Dvořáčka. Ten vše prozradil švagrovi, sudetskému Němci Franzi Beierovi, který předal informaci gestapu.
Ladislav Satran byl zatčen přímo ve škole a po mučení prozradil, že hledaného radistu ukrývají Burdychovi. Ještě téhož dne odpoledne zamířilo na statek přepadové komando.
Cesta byla zkrvavená
Gestapáci vtrhli do domu, popadli ze stěny na chodbě bič na dobytek a začali bít otce Antonína. Ten se v nestřeženém okamžiku vytrhl a dal na útěk, pronásledován střelbou. U lesa dostal první zásah, pak ještě dalších pět. Těžce raněný doklopýtal mezi stromy.
Působil dojmem zničeného člověka. Při zprávě, že Pepíčka odvezlo gestapo, se rozvzlykal.
„Cesta byla celá zkrvavená… Doběhl ho kostelecký četník a tatínek mu říká: ‚Zastřelte mě, ať nic neprozradím!‘ Jenže četník ho nezastřelil, naložili ho tam na vůz a vezli do Kostelce. U prvního baráku zemřel na vykrvácení,“ popsal Antonín Burdych.
Komando mezitím týráním donutilo dědečka odkrýt poklop na půdě, maskovaný senem. „Postrkovali ho před sebou jako živý štít. Zaskočený Potůček vystřelil a omylem zasáhl dědu do ramene. Ten se skácel a strhl s sebou ze schodů i tři gestapáky,“ vyprávěl Antonín. V tom okamžiku Potůček přeběhl půdu, vyskočil ven vikýřem, s pistolí v každé ruce se prostřílel zahradou a zmizel ve vzrostlém žitě.