Hlavní obsah

Jak pozval François Mitterrand v roce 1988 disidenty na snídani a Husák musel čekat

Ráno 9. prosince 1988 si Václav Havel přibalil při odchodu z bytu do tašky i kartáček na zuby. Pro jistotu, jak to dělal vždy, když mířil na důležitou schůzku, kde by ho mohla zatknout Státní bezpečnost.

Foto: Profimedia.cz

François Mitterrand, Václav Havel a Jiří Dienstbier 9. prosince 1988 na francouzské ambasádě v Praze.

Článek

Tentokrát jeho kroky mířily do Buquoyského paláce na Malé Straně, sídla francouzského velvyslanectví v ČSSR, kde ho očekával francouzský prezident François Mitterrand. Státní bezpečnost se protentokrát držela zpátky.

Mitterrand neustoupil

V prosinci 1988 už bylo zřejmé, že sovětský blok prochází hlubokou proměnou. V Polsku se komunistické vedení připravovalo na jednání se Solidaritou, šéf komunistů Michail Gorbačov prosazoval v Sovětském svazu perestrojku a glasnosť a také Maďarsko začalo uvolňovat politické i hospodářské poměry.

Československá vláda se však tvářila, jako by se kolem vlastně nic tak zásadního nedělo. Generální tajemník ÚV KSČ Miloš Jakeš sice převzal některá hesla sovětské perestrojky, politické změny však odmítal.

Foto: Profimedia.cz

Až po schůzce s disidenty se Francois Mitterrand sešel s prezidentem Gustávem Husákem na Pražském hradě.

Příjezd francouzského prezidenta Françoise Mitterranda do Prahy 8. prosince 1988 tyto stojaté vody místních poměrů podstatně rozvířil. Šlo o první oficiální návštěvu francouzského prezidenta v Československu od vzniku samostatné republiky v roce 1918.

Na programu byla jednání s prezidentem Gustávem Husákem a Milošem Jakešem, návštěva Lán i slavnostní projevy o tradičním přátelství obou zemí. Potud se jednalo o běžnou návštěvu v rámci diplomatického protokolu.

Elysejský palác však předem oznámil, že francouzský prezident se setká také s disidenty. Československé vedení okamžitě protestovalo, neboť francouzský požadavek fakticky uznával disent jako politického partnera a zpochybňoval nárok komunistické vlády na výlučné zastoupení československého státu navenek.

François Mitterrand však neustoupil.

Osm ztroskotanců

Kolem stolu v pražském Buquoyském paláci se onoho rána sešla neobvyklá společnost. Vedle dramatika Václava Havla usedl bývalý novinář Jiří Dienstbier, který se živil jako topič. Petr Uhl měl za sebou několik let ve vězení, katolický kněz Václav Malý nesměl veřejně působit a pracoval jako zeměměřič. Předseda Jazzové sekce Karel Srp byl teprve několik měsíců na svobodě poté, co ho režim odsoudil za údajně nepovolené podnikání.

Doplňovali je sociolog a někdejší poslanec Rudolf Battěk, historik a bývalý komunista Miloš Hájek a invalidní důchodce Ladislav Lis.

Foto: Profimedia.cz

V lednu 1996 zamířili bývalí disidenti (Petr Uhl, Ladislav Lis, Rudolf Battěk a Karel Srp na francouzské velvyslanectví podepsat na na kondolenční listiny k Mitterandovu úmrtí.

V očích komunistického režimu se jednalo o samozvance, ztroskotance a odpadlíky. Charta 77 totiž podle režimu nebyla politickou opozicí, ale hrstkou podivných individuí a lidí odtržených od společnosti.

Snídaně měla podle programu trvat nejvýše tři čtvrtě hodiny, protáhla se však na hodinu a půl a zdržela další část prezidentova programu. Tato situace byla pro Gustáva Husáka svým způsobem ponižující: nejenže o důvodu zdržení věděl, ale nemohl s tím vůbec nic dělat.

François Mitterrand hovořil se svými hosty disidenty o stavu země, politických vězních a budoucnosti Československa – tedy o tématech, o nichž režim připouštěl jednání pouze se svými vlastními představiteli.

V rámci diskuse se pak svých hostů dokonce zeptal, zda jim nevadí, že po nich bude jednat s Husákem a dalšími představiteli režimu. Petr Uhl vzpomínal, že ho ujistili, že nikoli – pokud při těchto jednáních otevře otázku lidských práv. Předali mu za tím účelem seznam politických vězňů, jejichž propuštění měl u československého vedení požadovat.

Spolupráce s disidenty

Kontakty mezi československým disentem a západní diplomacií přitom nezačaly teprve Mitterrandovou snídaní. Už 1. března 1977 se nizozemský ministr zahraničí Max van der Stoel při své oficiální návštěvě Prahy neoficiálně sešel v hotelu InterContinental s Janem Patočkou, jedním z prvních mluvčích právě vzniklé Charty 77. Byl tak prvním oficiálním představitelem západoevropské vlády, který otevřeně jednal s československým disentem.

Foto: Profimedia.cz

Slavnostní recepce uspořádaná na počest francouzského prezidenta Francoise Mitterranda na Pražském hradě - zleva generální tajemník ÚV KSČ Miloš Jakeš, Francois Mitterrand, Gustáv Husák, francouzský ministr zahraničí Roland Dumas a předseda vlády ČSSR Ladislav Adamec.

Režim odpověděl po svém: v reakci na šíření Charty 77 podrobila Jana Patočku Státní bezpečnost sérii dlouhých výslechů, po nichž skončil v nemocnici a 13. března 1977 zemřel.

V dalších letech udržovali s disentem kontakty také západní velvyslanci a diplomaté. Švýcarský velvyslanec Walter Jaeggi pomáhal Pavlu Kohoutovi dopravovat do zahraničí jeho rukopisy a archivní materiály.

Tiskový referent západoněmeckého velvyslanectví Wolfgang Runge zase dopravil diplomatickou poštou na Západ definitivní text Charty 77 se seznamem signatářů. Americký velvyslanec William Luers se spřátelil s Václavem a Olgou Havlovými, zatímco britští a kanadští diplomaté navštěvovali disidenty, sledovali jejich soudní procesy a pomáhali převážet samizdaty do zahraničí.

V říjnu 1979 se dokonce velvyslanectví devíti států Evropského společenství dohodla, že každé vyšle svého pozorovatele k procesu se členy Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Z jednotlivých kontaktů se postupně stávala nová diplomatická praxe: opozice už pro Západ nebyla jen skupinou pronásledovaných jednotlivců, ale stále významnějším zdrojem informací o skutečném stavu země.

Zakázaní se zakazovateli

Francouzská ambasáda však zastávala v této praxi zvláštní místo. Jak vzpomíná ve svých memoárech Kde je zakopán pes (1987) Pavel Kohout: „Francouzská ambasáda patřila v sedmdesátých letech k těm, které nekapitulovaly před nestydatým požadavkem ministerstva zahraničí, aby škrtly ze svého adresáře československé občany s cejchem nepřátel lidu… Recepční sály a zahrady velkých pražských ambasád se tak stávaly na pár hodin v roce zemí nikoho, kde se potkávali zakázaní a zakazovatelé, dobrá kondice prvních a špatné svědomí druhých vedlo k paradoxnímu jevu, že tu němou konfrontaci nervově prohrávala moc…“

Foto: Profimedia.cz

Zprava Václav Havel, Václav Malý a Ladislav Lis při přípitku v pražské restauraci Rudý baron, kam se 9. prosince 1998 z francouzské ambasády přesunuli účastníci vzpomínkové akce uspořádané při příležitosti 10. výročí snídaně francouzského prezidenta Francoise Mitterranda s českými disidenty.

Zakázaní a jejich zakazovatelé se však na půdě francouzského velvyslanectví postupně přestali potkávat. Ludvík Vaculík v Českém snáři vzpomíná, že v červenci 1977 dostali disidenti pozvání na recepci ke 14. červenci až na osmou hodinu večer. Teprve po příchodu zjistili, že recepce začala už v šest a většina oficiálních hostů mezitím odešla. Někteří však zůstali déle a – jak vzpomínal ve svých memoárech Pavel Kohout – snědli i vypili vše, co bylo připraveno i pro ně: disidentům tak po nich zůstaly jen „prázdné lahve i vymetené mísy.“

Tehdejší francouzský velvyslanec Emmanuel d’Harcourt uznal, že šlo o diplomatické faux pas, a následující rok pozval disidenty už na šestou hodinu. Zdánlivé vítězství disentu však mělo háček: oficiální představitelé režimu byli pozváni již na čtvrtou. Tentokrát však ambasáda rozdělila občerstvení na dvě části a tu druhou nechala přinést teprve po příchodu disidentů.

Tato úsměvná diplomatická faux pas byla v sedmdesátých letech běžnou praxí. Kontakty západních diplomatů s opozicí za železnou oponou představovaly novou a dosud neustálenou diplomatickou praxi. Ambasády se snažily podpořit pronásledované odpůrce režimu, zároveň však nechtěly ohrozit oficiální vztahy s vládami zemí, kde působily.

Oddělené pozvánky tak byly kompromisem obtížného hledání hranice mezi opatrností a solidaritou. Diplomatická praxe se však učí zkušeností – a cesta, kterou francouzské velvyslanectví v Praze urazilo od prázdných stolů v roce 1977 ke snídani disidentů s francouzským prezidentem v roce 1988, nabízí téměř učebnicový příklad toho, jak rychle se změna tradičních diplomatických postupů dokázala prosadit.

Osobnosti příští doby

Nicméně, když v roce 1988 francouzský velvyslanec Jacques Humann přesvědčil Françoise Mitterranda, že při návštěvě Prahy nemá jednat pouze s Husákem a Jakešem, posunul tuto hranici mezi diplomatickou opatrností a solidaritou s disentem dál, než se do té doby odvážil kterýkoli západní diplomat.

Foto: Profimedia.cz

Francois Mitterand a Václav Havel - tentokrát už oba jako prezidenti svých zemí na ruzyňském letišti v Praze Kredit v září 1991.

Z opatrných kontaktů s disidenty se poprvé stala součást prezidentské diplomacie a ze ztroskotanců se stali partneři hlavy významného evropského státu.

Mitterrand si byl symbolického významu tohoto setkání velmi dobře vědom a při zahájení snídaně se prý nechal slyšet, že je rád, že se setkává s předními osobnostmi příští doby. Nemýlil se: o necelý rok později se Václav Havel stal prezidentem Československa a Jiří Dienstbier ministrem zahraničí.

Jeho setkání s disentem ale nebylo jen projevem solidarity s pronásledovanými. Zapadalo do tradiční francouzské představy Evropy, jejíž politické hranice se nekryjí s hranicemi vojenských bloků. Charles de Gaulle ji kdysi shrnul vizí Evropy „od Atlantiku po Ural“.

Mitterrand však nebyl gaullista a budoucnost Francie spojoval především s evropskou integrací. I on však chápal střední a východní Evropu jako součást společného politického a kulturního prostoru, a pokud v něm měla Francie znovu sehrát významnou roli, nemohla jednat pouze s představiteli vlády, která sice ovládala stát, ale stále méně reprezentovala jeho skutečné politické a společenské směřování.

Československé vedení zřejmě doufalo, že svolením setkání disidentů s francouzským prezidentem uklidní zahraniční kritiky. Ve skutečnosti však jen zřetelně vyplynulo na povrch, jak rychle ztrácí kontrolu nad situací.

Foto: Matyáš Folprecht, Právo

Dějiny nelžou – historický seriál deníku Právo.

Havel jde do vězení

Disent byl i nadále doma pronásledován, po Mitterrandově návštěvě už ho však nebylo možné udržet v mezinárodní izolaci, ba ani předstírat, že neexistuje. Hned následujícího dne, 10. prosince 1988, se na Škroupově náměstí v Praze konala první úředně povolená manifestace nezávislých iniciativ od konce šedesátých let.

Když se Mitterrand při snídani zeptal Havla, jak jeho činnost zasahuje do osobního života, dostal jednoduchou odpověď: kartáček na zuby nosí stále u sebe, protože nikdy neví, kde bude večer spát. Nebyl to jen efektní bonmot určený francouzskému prezidentovi, už o měsíc později, během Palachova týdne v lednu 1989, byl Havel zatčen a následně odsouzen k devíti měsícům vězení.

Snídaně v Buquoyském paláci komunistickým režimem neotřásla a její účastníky před dalšími represemi neochránila, urychlila však přerod disentu z umlčované opozice v mezinárodně uznávaného představitele možné politické změny.

Výběr článků

Načítám