Havel zpovídal na jaře 1968 v New Yorku Peroutku - unikátní nahrávka je na světě

Havel na konci 60. let přemýšlel nad tématem českého exilu. „Chystal jsem o exilu knížku,“ napsal v knižním rozhovoru Dálkový výslech, pořízeném v letech 1985 a 1986 s Karlem Hvížďalou: „Vyhledal jsem tehdy třicet významných osobností poúnorového exilu, od Zenkla, Lettricha, Slávika, Majera a dalších politiků přes Peroutku, Ducháčka a Tigrida až po Voskovce, a všem jsem položil tutéž otázku: za jakých okolností by byli ochotni vrátit se do Československa?“

Otázky byly ve skutečnosti dvě: Chtěl byste přijet do Prahy na návštěvu? Chtěl byste se tam vrátit natrvalo? Havel oslovil i spisovatele a publicisty – Júlia Firta, Františka Listopada, Jiřího Kárneta nebo Ladislava Radimského.

Kniha nebyla jediným výsledkem Havlovy ankety. V Dálkovém výslechu k tomu řekl: „Většina z oslovených odpověděla úvahami, které jsem pak kombinoval se svými vlastními dojmy, postřehy, zážitky a reflexemi na téma exil. Mělo to vycházet v Literárních listech na poslední stránce, kde vycházely různé delší reportáže a úvahy.“

Takový byl Havlův záměr před cestou na Západ. Ubytování měl zajištěno u Jiřího Voskovce v New Yorku. A právě tam se odehrála událost, na kterou zůstala pozoruhodná památka.

V New Yorku bydlel i 73letý Ferdinand Peroutka, legenda české meziválečné žurnalistiky. Za první republiky řídil kulturně-politickou revui Přítomnost a přispíval do Lidových novin. Po osvobození byl šéfredaktorem Svobodných novin a týdeníku Dnešek, po únoru 1948 se usadil v USA, kde se stal jedním ze zakladatelů a do roku 1961 i vedoucím českého vysílání Svobodné Evropy.

Havel Peroutku zastihl v době, kdy pro Svobodnou Evropu stále psal pravidelné nedělní komentáře – a současně se neúspěšně pokoušel na americkém trhu prorazit jako spisovatel.

Na setkání s Havlem si vyhradil dva dny a výsledkem byl 72 minut dlouhý rozhovor, zaznamenaný na tři magnetofonové pásky.

Tady se dostáváme na tenký led spekulací: autor několika publikací o Peroutkovi Pavel Kosatík i Havlův americký životopisec Michael Simmons uvádějí, že Havel měl v USA natáčet rozhovory s exulanty na zakázku, z pověření Československého rozhlasu.

Jenže podle historika Tomáše Pánka, který pracuje v Archivu Českého rozhlasu, pro něco takového neexistuje důkaz. Dlouholetý rozhlasový archivář Miloslav Turek považuje za málo pravděpodobné, že by rozhlas na jaře 1968 pracovníka Divadla Na zábradlí Václava Havla vybavil drahou technikou a odeslal do USA, kde měl svého kmenového zpravodaje.

Tehdejší nahrávací zařízení neměla dnešní kapesní rozměry a Havel by musel cestovat se zavazadlem navíc. Rozhovor je natočen v Peroutkově bytě velmi kvalitně, nejspíš byly použity dobré mikrofony a zaznamenán byl na mimořádně kvalitní pásek. „Je to jen moje spekulace. Ale Peroutka si mohl třeba půjčit nahrávací zařízení i pásky z newyorské redakce Svobodné Evropy. Značka pásků tomu odpovídá,“ soudí Turek.

Na svět přišel do rodiny podnikatele Václava Miloše Havla, spolumajitele pražského paláce Lucerna nebo legendárních teras na Barrandově. Jenže po únoru 1948, kdy se moci chopila komunistická strana, se student výběrového poděbradského gymnázia mohl jen vyučit chemickým laborantem. Až později směl vystudovat večerní gymnázium.

Když se v roce 1960 Václav Havel stal kulisákem v pražském Divadle Na zábradlí, měl už za sebou vstup do světa literatury: roku 1955 poprvé publikoval v literárním časopise Květen.

Dramaturgii na Divadelní fakultě Akademie múzických umění absolvoval v polovině 60. let dálkově, když už měl za sebou premiéry svých prvních her. Na zábradlí se vypracoval na dramaturga, autorsky spolupracoval na několika představeních a působil i jako asistent Alfréda Radoka v Městských divadlech pražských.

„Rok 1968 byl pro Havla křižovatkou,“ říká Anna Freimanová, editorka literárního díla Václava Havla a dlouholetá pracovnice bývalé Knihovny Václava Havla: „Zapojoval se do veřejné diskuse, ale ne do hlavního proudu, kterému šlo o liberalizaci uvnitř komunistické strany.“

Už v březnu 1968 byl Havel u toho, když v rámci svazu spisovatelů, v jehož čele stál komunista Eduard Goldstücker, vznikl Nezávislý kruh spisovatelů; platforma pro autory, kteří nebyli členy KSČ. K Havlovým tématům tehdy patřila rehabilitace spisovatelů, kteří po roce 1948 nesměli publikovat a často prošli dlouholetými kriminály, a stejně tak se zasazoval za možnost publikování těch spisovatelů, kteří odešli do exilu.

Sám Havel napsal na jaře 1968 řadu článků, za zásadní je považován ten v Literárních listech ze 4. dubna s názvem Na téma opozice. Poprvé od února 1948 se téma nezbytnosti opoziční politické strany objevilo v tisku.

O týden později byla uvedena premiéra jeho Ztížené možnosti soustředění – a pak už Havel odjel na šestitýdenní cestu po Velké Británii a USA.

Podle Kosatíka byl Peroutka na Havla zvědavý a dokonce se na něj těšil; znal se osobně s jeho otcem i s jeho strýcem Milošem, který žil v Mnichově. Z nahrávky to slyšet není. Atmosféra je ledově mrazivá. Peroutka odpovídá typicky chladným způsobem, bez náznaku jakékoli emoce.

V prvních minutách jako by měl potřebu ukázat převahu nad o čtyřicet let mladším Havlem – poučuje ho, co se u nás po únoru 1948 dělo, odpovědi začíná „víte, pane Havle, to bylo tak…“ a následuje zdlouhavé vysvětlování.

Přímé odpovědi na otázku, zda by přijel do Prahy na návštěvu nebo se chtěl do Československa vrátit, se Peroutka po celou více než hodinu vyhnul. V prvních zhruba dvaceti minutách rozhovor ustrnul na jediném: Peroutka vysvětluje, že nemá zájem se vracet, dokud nebude zjištěno, kdo Peroutku po únoru 1948 vyloučil ze svazu novinářů a svazu spisovatelů, a kdo z představitelů tohoto svazu ho pomlouval před zástupci PEN klubu v Londýně.

Havel trpělivě vysvětluje, že spisovatelé z jeho okruhu určitě budou trvat na tom, aby všechny nepravosti a zločiny, spáchané po únoru 1948 proti nekomunistickým spisovatelům, byly pojmenovány a vyšetřeny. Když se tedy podaří posunout hovor dál, začne Peroutka rozvíjet myšlenku, že ho v Československu vlastně není možná ani zapotřebí, že ho nejspíš mladá generace ani nezná.

S přibývajícími minutami napětí povoluje. Peroutka upozorňuje, že by přijel jen do země s jinou ústavou, než je ta z roku 1960, která právně zakotvila úplné vítězství socialismu a definitivně podřídila stát jediné politické straně, komunistické. A zmiňuje, že není možné, aby působil v zemi, kde přes všechny znovunabývané svobody platí tabu v podobě nemožnosti kritizovat socialismus nebo spojenectví se Sovětským svazem.

„Václav Havel hovoří s Peroutkou s respektem, jako by zpočátku jeden druhého zkoušeli, jako by si ohmatávali prostor, kam až mohou zajít. V závěru rozhovoru se ale Havel prosazuje,“ hodnotí Anna Freimanová.

Havlova vytrvalá snaha domoci se odpovědi je korunována úspěchem a Peroutka v posledních minutách hovoří (sám o sobě) s neuvěřitelnou dávkou bolestivé upřímnosti, pro něj málo typické: „Nakonec je člověk bez vlasti. Amerika není jeho vlast a když se ohlédne domů – snad je to cizina. Tam je život, o kterém my tak málo víme. Čteme a slyšíme o tom, ale dokud to člověk necítí na vlastní kůži, neví, jaké to je. Co je návrat? Kam? Co by mně a lidem mé generace zbývalo? Navštívit několik hrobů a dál nevím. Zbývá jen individuum mezi dvěma zeměmi a neví dobře, kam patří.“

Havel Peroutkovi poděkuje a zmíní, že doufá, že rozhovor „bude moci být odvysílán“. Jel tedy za Peroutkou s jasným záměrem natočit rozhovor pro Československý rozhlas? A natočil jen Peroutku, nebo i další exilové osobnosti?

Historikovi Tomáši Pánkovi se podařilo částečně zrekonstruovat osud nahrávky. Havel ji po návratu do Prahy skutečně odevzdal do rozhlasu. Víme o tom z dopisu Jiřího Dienstbiera ze 14. srpna 1968. Dienstbier Havlovi zasílá přepis rozhovoru a sděluje, že s odvysíláním se počítá podle toho, jak dopadne plánovaný sjezd komunistické strany, který měl začít 9. září.

Nebylo jasné, zda sjezd potvrdí nastoupenou demokratizační linii nebo zda komunistická strana začne opět „přitvrzovat“. Jenže týden po Dienstbierově dopisu přijely sovětské tanky a z vysílání rozhovoru nebylo nic.

To konstatuje i Václav Havel, když v březnu 1969 píše Peroutkovi do USA: „Pan Dienstbier byl poslán do Washingtonu jako dopisovatel – aby doma příliš nezlobil – a ten pásek je Bůh ví kde, nejspíš v archivu rozhlasu. Je mi líto, že jsem Vás trápil zbytečně.“ A dodává, že sešlo i z plánu na seriál o exilu v Literárních listech.

Co bylo s nahrávkou dál? To neví nikdo: „Je možné, že někdo z rozhlasových pracovníků nahrávku uschoval, aby se na ni po nástupu normalizace nepřišlo a nebyla zničena. Je možné, že ji sebou vzal některý z rozhlasových pracovníků, kteří odešli do exilu. Každopádně se nevědělo, kde je,“ říká Tomáš Pánek.

Nahrávka byla léta považována za ztracenou. Anna Freimanová potvrdila, že po roce 1990 Václav Havel nahrávku a přepisy odpovědí účastníků ankety léta hledal. Originály neměl: „V jakési kritické chvíli jsem celý fascikl zničil, takže existuje jen v archivu ministerstva vnitra, které si to stihlo, jak jsem pak zjistil, celé tajně ofotografovat,“ řekl Havel v Dálkovém výslechu.

Jenže ani tam materiály nalezeny nebyly. Nahrávku nečekaně objevil už zmíněný archivář Miloslav Turek v roce 2025 při digitalizaci magnetofonových pásů, odevzdaných do rozhlasového archivu bývalými zaměstnanci. Byla uložena ve sbírce dlouholeté rozhlasové redaktorky Jarmily Lakosilové.

Mohlo jít o jednu z nahrávek, které redaktorka dostala v roce 1995 od Peroutkovy manželky Slávky?

„Český rozhlas získal unikátní nahrávky, které nemá ani Svobodná Evropa,“ řekla Lakosilová v roce 1997 v rozhovoru pro Týdeník rozhlas. Mohlo jít o kopii, kterou měl pro svoji potřebu v osobním archivu Peroutka? To nikdo neví.

Rozhovor Havla s Peroutkou ani po roce 1995 odvysílán nebyl a pásky se dostaly do rozhlasového archivu po odchodu Jarmily Lakosilové do důchodu. Neoznačené, takže nikdo nevěděl, jaký unikát se na nich ukrývá.

(Poprvé byly podstatné části rozhovoru odvysílány v Českém rozhlasu Plus v pořadu Archiv Plus 18. září a posluchači ho v plném znění najdou i na webu Českého rozhlasu v Auditoriu.)

Autor je dramaturg Českého rozhlasu.