Vůdce je mrtev. Hitler se v závěti považoval za člověka usilujícího o mír

„Seděl zhroucený a krev mu odkapávala z pravého spánku. Zastřelil se svou pistolí Walther PPK 7.65,“ popsal situaci pobočník Günsche. Pistole zůstala ležet u jeho levé nohy. Krev odkapávající z hlavy vytvořila na pravém opěradle sofa velkou skvrnu a stékala až na koberec. Podle Hitlerova komorníka byl v místnosti cítit střelný prach a silný zápach hořkých mandlí, který nasvědčoval otravě kyanidem. Ten zřejmě požila Eva Braunová, jelikož na jejím těle nebylo vidět žádné zevní zranění.

Komorník Linge a vůdce Hitlerjugend Artur Axmann zabalili Hitlerovo tělo do pokrývky a zakryli jeho zakrvácenou hlavu. Bormann se chopil těla Braunové. Příslušníci SS vynesli těla do zahrady Říšského kancléřství, kam už tou dobou dopadaly sovětské granáty. Rudoarmějci byli vzdálení jen 500 metrů.

Protože se jim dopoledne podařilo sehnat 180 litrů benzínu, polili jím těla a poté je zapálili. Bormann, Goebbels a několik dalších lidí u východu z bunkru pozvedli pravici k pozdravu. Zapálen byl i koberec. Spalování těl se protáhlo až do podvečerních hodin, protože vlhká zem zpomalovala hoření. Večer byla těla uložena do mělkého kráteru po výbuchu granátu a zasypána.

Smrt Hitlera oznámili 1. května sami Němci. Hamburská krátkovlnná stanice Reichssender Hamburg přerušila vysílání a oznámila, že bude následovat důležité sdělení. Zazněl virbl a poté hlasatel prohlásil: „Z vůdcova stanu přišla zpráva, že náš vůdce Adolf Hitler, bojující do posledního dechu s bolševismem, padl odpoledne za Německo ve svém operačním velitelství v Říšském kancléřství.“

Führer 30. dubna jmenoval svým nástupcem velkoadmirála Dönitze. Ten v krátkém projevu zopakoval, že Hitler padl a německý lid se před ním v hluboké úctě sklání. Pak řekl, že jej vůdce jmenoval svým nástupcem. Za svůj první úkol označil „záchranu Německa před zničením ze strany postupujícího bolševického nepřítele“.

Dönitz nečekal, že bude jmenován Hitlerovým nástupcem. Jen pár dní předtím totiž jednal s Heinrichem Himmlerem o tom, co bude dělat v jeho kabinetu, až Himmler vystřídá Hitlera. Hitler však Himmlera zavrhl jako zrádce, když se přes Švédy pokoušel jednat se Spojenci. Z výběru vyloučil i Göringa, protože říšský maršál začal jednat s dalšími lidmi o své podpoře ve funkci vůdce poté, co se Hitlera nedařilo kontaktovat v Berlíně.

Stalin obdržel zprávu, že se Hitler zastřelil, už 1. května ráno. Nový říšský kancléř Joseph Goebbels nadiktoval dopis pro sovětského generála Vasilije Čujkova, ve kterém žádal o příměří. Německý generál Hans Krebs byl pověřen jeho předáním. Při jednání ve čtyři ráno však Čujkov příměří odmítl. Stalin požadoval bezpodmínečnou kapitulaci a potvrzení, že je Hitler skutečně mrtev.

Sověti obsadili Říšské kancléřství 2. května ráno. Ještě tentýž den našli příslušníci Směrš (zvláštní jednotka sovětské kontrarozvědky) ohořelé ostatky Hitlera i Braunové. V té době již všechny světové deníky informovaly o Hitlerově smrti.

Bylo jisté, že je vůdce mrtev. Dodnes ale, navzdory výpovědím několika svědků, zůstává nejasné, zda se Hitler skutečně zastřelil. Zkoumání jeho zubů a dolní čelisti (u nichž analýza DNA potvrdila, že skutečně patří Hitlerovi) v roce 2018 ukázalo, že požil kyanid.

Při analýze v roce 2009 se ukázalo, že lebka považovaná za Hitlerovu patřila ve skutečnosti ženě ve věku 20 až 40 let. Přímý důkaz o průstřelu stále chybí. Výpovědi svědků měly možná za úkol vylepšit obraz vůdce. Voják by se spíše zastřelil, než by se otrávil kyanidem. Mohlo však jít o kombinaci obojího.

V sovětských archivech existují záznamy, že ohořelá těla Hitlera a Braunové byla zachována a následně několikrát pohřbena na různých místech, než byla v roce 1970 naposledy exhumována, spálena a jejich popel rozptýlen.

Hitler se zřejmě rozhodl spáchat sebevraždu 22. dubna poté, co se dozvěděl, že Steinerova armáda, na kterou spoléhal při záchraně Berlína, nemá dost sil. Propukl u něj záchvat vzteku. Obvinil generály z neschopnosti a zrady. Současně oznámil, že v Berlíně zůstane až do konce. Lékaře SS Wernera Haase se zeptal na nejspolehlivější způsob sebevraždy. Haase mu doporučil kombinaci otravy a střelné rány do hlavy. Hitler údajně nevěřil v účinnost kyanidové kapsle, lékař ji proto ověřil na Hitlerově fence Blondi. Úspěšně.

V záchranu Hitler zřejmě ještě pořád doufal. Téhož dne nařídil 12. armádě Walthera Wencka, která bránila Berlín od západu, aby se obrátila a přišla Berlínu na pomoc.

„Hitler v posledních měsících svého života žil v paralelní realitě. Ty, kteří přinášeli špatné zprávy, trestal a nechával k sobě vpouštět jenom informace, které se hodily do jeho fantazijního světa,“ vysvětluje Tomáš Jakl z Vojenského historického ústavu.

Hitler se navíc zřejmě považoval za jakýsi amulet, jak uvádí Hugh Trevor-Roper ve své knize Poslední Hitlerovy dny, kde připomíná Hitlerova slova: „Jestli z Východního Pruska odejdu, Východní Prusko padne. Dokud tu budu, udrží se.“

Generál Keitel ho však přesvědčil, aby řídil obranu Německa z Berlína, Hitler proto z Vlčího doupěte odjel 20. listopadu 1944. Východní Prusko padlo během východopruské operace, zahájené 13. ledna 1945, tedy den po začátku viselsko-oderské operace.

Po obklíčení Berlína však i Hitler začal ztrácet naději. Poslední ranou pro něj bylo, když se 28. dubna dozvěděl o pokusu Heinricha Himmlera zahájit jednání o separátním míru se západními Spojenci. V prvních hodinách 29. dubna si v mapové místnosti vzal za ženu Evu Braunovou. Poté se svou sekretářkou Traudi Jungeovou sepsal poslední vůli a ve 4 hodiny ráno ji stvrdil svým podpisem.

V dokumentu mimo jiné nařídil kremaci svého těla i těla Braunové. K tomuto příkazu ho ale pravděpodobně nevedla informace o smrti Benita Mussoliniho a jeho milenky Clary Petacciové, jak uvádějí některé zdroje. Partyzáni je sice zastřelili už 28. dubna ráno, otázkou ale zůstává, zda se o tom mohl Hitler v izolovaném bunkru bez spojení dozvědět. Spojenci vstoupili do Milána 29. dubna odpoledne.

Poslední vůle měla dvě části, osobní a politickou. Hitler zde obhajuje své kroky a považuje se za člověka usilujícího o mír. Z války viní světové židovstvo. Hají také nařízení neustupovat. Závěť naznačuje, že Hitler nepočítal s koncem německého národa. Vyzývá své následovníky, aby pokračovali v boji proti sovětskému židovstvu. Vysvětluje také, proč se rozhodl v Berlíně zůstat a zemřít.

V politické závěti se Hitler obrací na ty, které považoval za zrádce, a jmenuje jejich nástupce: „Před svou smrtí vylučuji ze strany někdejšího říšského polního maršála Hermanna Göringa… Místo něho jmenuji říšským prezidentem a vrchním velitelem branné moci velkoadmirála Dönitze. Před svou smrtí vylučuji ze strany a zbavuji všech úřadů někdejšího reichsführera SS a říšského ministra vnitra Heinricha Himmlera. Göring a Himmler bez mého vědomí a souhlasu vyjednávali s nepřítelem a nezákonně se pokoušeli strhnout na sebe státní moc.“

Hitler v závěti nejen jmenoval svého nástupce, ale také vytyčil celou podobu příští vlády. Kancléřem se měl stát Goebbels, vůdcem strany Bormann a vrchním velitelem německých pozemních sil polní maršál Schörner, který velel poslední velké německé jednotce, Skupině armád Střed. Šéfem SS by se stal Karl Hanke, gauleiter Dolního Slezska, který dodržel vůdcův rozkaz proměnit Vratislav v pevnost, což v praxi znamenalo její zničení.

V poslední větě politické závěti Hitler stanovil svým následovníkům hlavní úkol: „Musejí především s naprostou důsledností zachovávat rasové zákony a nemilosrdně bojovat proti světovým travičům všech národů, proti mezinárodnímu židovstvu.“

Ze závěti vyplývá, že Hitler nepočítal s koncem Německa, i když 19. března vydal Nařízení o demolicích v Říši, které de facto počítalo se zničením nejen vojenských staveb, které by mohly být v Německu obsazeny nepřítelem, ale také veškeré dopravní a průmyslové infrastruktury.

Podle Tomáše Jakla nebyla sebevražda Hitlera až takovým překvapením: „Americká zpravodajská služba si na počátku války nechala vytvořit jeho psychologický profil, který předpovídal, že Hitler nakonec spáchá sebevraždu. Pro Hitlera bylo setrvání v Berlíně a ta následná sebevražda potvrzením obrazu, který o sobě vytvářel, jeho vlastního ega, které nesneslo porážku a vidělo ji pouze jako zradu těch ostatních.“

Novinky v rámci projektu Rok osvobození nabídnou historickou online reportáž, která poběží od 1. do 9. května. Den po dni v ní budou připomenuty poslední dny druhé světové války.