A. M. Brousil - klíčový muž filmového festivalu v Karlových Varech, který proplouval všemi režimy

Díky své popularizační činnosti v zahraničí získal přídomek „diplomat československého filmu“. Na jeho intenzivní zájem o mladé mimoevropské kinematografie ovšem festival může navazovat i dnes. Od smrti této sporné osobnosti letos v červnu uplynulo 40 let.

Málokterá postava československé kultury v sobě soustřeďuje tolik rozporů jako Antonín Martin Brousil. Stál u zrodu institucí, bez nichž si dnes těžko představíme český filmový život. Dlouhé dekády byl úzce spojený s Karlovými Vary a s pražskou AMU, kde dozíral na výchovu několika filmařských generací.

Propagoval československou kinematografii a díky svým mezinárodním kontaktům otevíral domácím filmům cestu do světa. Současně však patřil k lidem, kteří se dokázali činorodě pohybovat v prostředí první republiky, protektorátu, stalinismu, reformního socialismu i normalizace. Právě tato schopnost přizpůsobení dodnes vyvolává otázku, kým A. M. Brousil vlastně byl.

Pocity, vkus a preference nebyly součástí obrazu, který vystavoval navenek. Nezanechal po sobě žádné osobní zápisky, pamětníci se ale shodují, že byl mimořádně ctižádostivý.

Narodil se roku 1907 v Dolním Ostrovci u Písku do chudých poměrů. Prostředí jihočeského venkova, kde se prolínala silná pozice agrární strany s tradicí ochotnického divadla, formovalo Brousilovy první vážné zájmy.

Už během studií literatury na Karlově univerzitě začal publikovat kritiky. Patřil ke generaci, kterou utvářela intelektuální atmosféra první republiky a která považovala kulturu za důležitou součást veřejného života.

Jeho publicistická práce ve 30. a 40. letech zasahovala rozsáhlou divadelní a filmovou oblast, měla cíl, smysl i charakter a vynesla mu spravedlivé ocenění. Jeho tehdejší texty prozrazují profesionálního a náročného kritika. Brousil dokázal ocenit kvalitu s prozíravým nadhledem.

Když například komentoval noblesní společenskou komedii Kristian (1939), označil ji za film evropské úrovně a za důkaz, že talent a vtip mohou zvítězit nad omezenými výrobními podmínkami. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se z něj měl stát jeden z nejvýznamnějších kulturních funkcionářů komunistického Československa.

Během nacistické okupace se Brousilova pozice zkomplikovala. Prostor pro kulturní publicistiku se zužoval. Za války musel publikovat pod pseudonymem, současně byl však jedním ze členů poroty navrhující na Svatováclavskou orlici umělce loajální k protektorátnímu režimu.

Zde se objevují první náznaky charakteru, který ho bude provázet celý život: schopnosti hledat kompromis i za cenu etických a estetických ústupků.

Zlom v osudech A. M. Brousila přinesl konec války. Levicové prostředí kolem znárodněné kinematografie tehdy ještě ani ne čtyřicetiletému publicistovi nabídlo příležitost spojit vlastní ambice s nově vznikající mocenskou strukturou. Vypracoval se ve zdatného organizátora s velkým přehledem a zákulisním vlivem. Brzy se tak stal jedním z nejviditelnějších představitelů kulturní politiky nastupujícího režimu.

V desetiletích spojených s komunistickou totalitou se Brousil vyjadřuje jako „muž bez vlastností“. Brilantně zvládá bezobsažnost, pokud si ji doba žádá. Různé posty, ke kterým se propracoval po komunistickém puči v únoru 1948, přinesly i konkrétní projevy loajality.

Působil jako přední činitel kádrových čistek, a podílel se tak i na vyloučení představitelů „reakční žurnalistiky“ ze Svazu českých novinářů (bylo jich kolem 130 a patřili mezi ně třeba Ferdinand Peroutka či Pavel Tigrid).

Od října 1956 byl evidován jako spolupracovník politické policie StB – pod přezdívkami Kant a Antonín. V lednu 1969 však coby rektor AMU pietně kráčel za rakví Jana Palacha. Za normalizace ovšem už zase bezpečně stál na straně vítězů – a zůstával, zatímco odcházeli ti, kteří byli více vidět díky svým kritickým postojům.

Brousil byl považován za charismatického stratéga, který se dokázal pohybovat na hranách ošemetných situací a horlivě propagovat komunistickou ideologii s až blazeovaným přehlížením reálných problémů. Nepůsobil jako fanatický ideolog. Kultivovaný elegán, kterému léta přidala křehkost a kvůli potížím s průduškami posléze i neodmyslitelnou šálu kolem krku, jako správný diplomat působil nenápadně a obvykle nepozvedal hlas.

Dobové fotografie nicméně ukazují, že Brousil „byl všude“ a vždy po boku těch správných lidí, jejichž pozornost dokázal přitáhnout k československé kinematografii. Nebyl jen významným hlasatelem vládnoucích idejí doma a ve „spřátelených“ zemích sovětského bloku. Coby člen poroty a vítaný host byl jejím tlumočníkem i na nejprestižnějších západních filmových akcích.

Navazoval vztahy s tvůrci i teoretiky (zvláště těmi levicovými) a otevíral cestu československým filmům do zahraničí. To on měl lví podíl na tom, že hlavní cenu na prestižním benátském festivalu získala v roce 1947 Siréna režiséra Karla Steklého.

Intenzivní kontakty s mezinárodní umělecko-kritickou veřejností, vyznávaný i žitý kosmopolitismus, jakož i záliba v umělecké nonkonformitě poválečného Západu kontrastovaly s rolí spolehlivého a loajálního člena vládnoucí nomenklatury.

Brousilova síla nespočívala v radikálních projevech, ale ve schopnosti pohybovat se mezi různými světy. Jakkoli byly mnohé jeho názory i činy eticky pochybné, fungoval napříč režimy a desetiletími s neosobním klidem.

Osud A. M. Brousila je pevně spjatý s jeho letitým působením ve zmiňovaných institucích, které spoluzaložil a které ho přetrvaly. Po roce 1989 se zdálo, že jeho aktivity je potřeba podrobit kritice a jeho odkaz s úlevou smést do propadliště dějin. S odstupem času však zvláště tuto část Brousilova životního příběhu můžeme vnímat objektivněji.

Právě mezinárodní filmový festival v Karlových Varech dobře zrcadlí pružnou mnohotvárnost svého zakladatele. První ročník se uskutečnil v roce 1946 v Mariánských Lázních, o čtyři roky později už festival zakotvil v krajském městě, které mělo pro pořádání prestižní akce vhodnější podmínky.

Brousil své jediné „dítě“ čtyřicet let kontroloval coby organizátor, vlivný tvůrce programu i předseda mezinárodní poroty (v jejím čele poprvé stanul během tvrdě stalinského ročníku pořádaného v roce 1951). Ze své pozice silně ovlivňoval i rozhodování jiných porot, například novinářských.

Během prvních ročníků vítězily zvláště filmy sovětské, zatímco tituly z kapitalistických zemí se na festivalu vůbec nebo téměř vůbec nehrály. Ceny byly rozdělovány strategicky a podle ideologického klíče. Brousil se v roce 1959 přizpůsobil i direktivě sovětského „velkého bratra“, že se karlovarský festival bude střídat s nově založenou přehlídkou v Moskvě (tato praxe vydržela až do roku 1993).

Coby porotce byl Brousil zván nejen na festival do sovětského hlavního města, ale i na nejprestižnější filmové akce v západní Evropě – do Paříže, Benátek či Berlína. Horlivě zde propagoval československý film. Neprojevoval však žádný osobní obdiv k tomu, co v 60. letech nejvíc zviditelňovalo československou kinematografii – k dílům nové vlny.

Ve Varech se tyto filmy prakticky nehrály. Výjimkou byla soutěž v roce 1964, kdy Velká cena připadla dramatu Obžalovaný Jána Kadára a Elmara Klose. V roce 1967 pak získalo Velkou cenu autorské a technické poroty Rozmarné léto Jiřího Menzela, který byl jedním z Brousilových žáků na FAMU.

Jako pedagog a později rektor této filmové školy Brousil dohlížel na formování několika generací filmařů, včetně právě příštích novovlnných hvězd. Ty ho však nevnímaly příliš pozitivně. Ačkoli se i na FAMU neústupně držel ideologické linie, nelze mu upřít, že studentům na školních projekcích pouštěl nejen své oblíbené sovětské snímky, ale i mnohá významná zahraniční díla, která se často do československé distribuce vůbec nedostala.

Promítal zde i snímky ze zemí „třetího světa“ – a také ve Varech ustavil Sympozium mladých a začínajících kinematografií Afriky, Latinské Ameriky a Asie. To však později muselo ustoupit Volné tribuně – diskusnímu fóru, na němž se odborníci vyjadřovali stále otevřeněji k aktuálním otázkám, a to nejen z oblasti filmové, ale i politické a společenské. Ani karlovarská přehlídka totiž nedokázala konzervovat představu o panující komunistické ideologii donekonečna.

V 60. letech se festival nevyhnutelně pootevřel i západnímu světu. Programové spektrum bylo v souladu s dobovými trendy bohatší a po kolonádě se po Brousilově boku procházely takové hvězdy jako Claudia Cardinalová, Shirley MacLainová, Henry Fonda či Tony Curtis.

Společenské i kulturní uvolnění a (dočasné) zrušení cenzury otevřely cestu rozsáhlé kritice festivalu a objevily se pochybnosti o jeho životaschopnosti. Přišel však srpen 1968 a už v následujícím roce se A. M. Brousil vrátil k moci. Festival získal normalizační podobu, která přetrvala až do 80. let.

Sametové revoluce v roce 1989 se A. M. Brousil nedožil. Zemřel v roce 1986 ve věku 79 let. Smrt ho zastihla krátce před zahájením jubilejního 25. ročníku, na jehož přípravách se ještě aktivně podílel. Jeho životní příběh tak zůstal uzavřen ve světě, který pomáhal vytvářet i udržovat.

Autorka je filmová kritička