Ekonomka Matesová: Letošek bude pro ekonomiku mimořádně těžký

Česko bylo loni jedinou zemí EU, která se z hlediska výkonu ekonomiky nevrátila na předcovidovou úroveň. Proč to tak je a o čem to vypovídá?

Vypovídá to o špatné fiskální politice od roku 2019, která zbořila stabilitu veřejných financí, o příliš dlouhém boji s inflací, méně účinném u nás než v jiných zemích EU, a o struktuře české ekonomiky, která léta svého největšího přínosu má už za sebou a potřebuje tu strukturu změnit.

Česko zažilo v prvním roce pandemie, v roce 2020, kvůli rozsáhlému uzavření ekonomiky hlubší ekonomický propad než velká většina vyspělých zemí. Zároveň stát natolik rozdával veřejné peníze, že to u nás urychlilo nástup inflace, která byla dlouho vysoká. Vysoká inflace je překážkou růstu.

V roce 2020 jsme se také poprvé stali nejrychleji se zadlužující zemí EU a na tom prvním místě jsme vydrželi další dva roky. Nebyly to ale úvěry na investice, které by mohly nastartovat další růst. Byly to z velké většiny úvěry na běžnou spotřebu, které jen živily inflaci.

Kdy se na předcovidovou úroveň vrátíme a jaké podmínky pro to musí být splněny?

Když se vládě podaří ještě více zredukovat zadlužování na cokoliv jiného než bezpečnost a investice a zároveň se jí opravdu podaří nastartovat programy investic hlavně do infrastruktury, energetiky a kyberbezpečnosti a když centrální banka s pomocí klesajících deficitů veřejných rozpočtů a lepší ochrany hospodářské soutěže na českém trhu nejpozději příští rok zkrotí inflaci ke dvěma procentům, můžeme se podle všeho vrátit na předcovidovou úroveň v roce 2025.

Co by to mohlo oddálit?

Rizika plynou hlavně z vnějšího prostředí. Tato rizika jsou vysoká a pro otevřenou českou ekonomiku významná. Potřebujeme se definitivně odpoutat od závislosti na Rusku, upevňovat svou bezpečnost, ale zároveň rychle a co nejlépe využívat prostředky, které jsou momentálně k dispozici na technologické změny spojené se zelenou proměnou.

Česká ekonomika tak jako tak pro svou budoucnost musí změnit strukturu toho, co produkuje, co ji živí, a podstatně snížit energetickou náročnost. Na takové změny je teď k dispozici mnoho prostředků z EU, ale ta příležitost nebude trvat dlouho.

Jak možnosti hospodářského růstu omezují dopady války na Ukrajině a další geopolitické konflikty, hlavně v Izraeli a Jemenu?

Omezují ho výrazně, je to zásadní faktor, a to v celém světě. Konfliktů a zneužívání úzkých míst světového obchodu, především závislosti vyspělých zemí na lodní a jiné dopravě zboží a energetických surovin, v rámci probíhající hybridní války přibývá.

Renomované světové instituce a analytici čekají, že letošní rok bude pro světovou ekonomiku mimořádně těžký, možná nejtěžší za řadu desetiletí. Předpokládají, že ekonomický růst bude slabý. Česká ekonomika je velmi otevřená a na mezinárodním obchodu a stavu ekonomik v zemích, se kterými obchoduje, je silně závislá. Musíme tedy počítat s tím, že podmínky ve světě nejsou příznivé.

A jak geopolitické konflikty působí na inflaci?

Ruská invaze na Ukrajinu měla obrovský dopad na chování globálních trhů. Ne proto, že v obou zemích jsou naleziště důležitých nerostných surovin a obě byly zásadními dodavateli obilovin pro mnoho chudých zemí světa, ale především proto, že světové trhy v předchozích sedmdesáti letech vůbec nepočítaly s tím, že někdo ze signatářů Charty OSN, kterou globální obchodníci a investoři vnímají i jako součást pojistky proti nejhoršímu zmaření svých investic nebo obchodu, by ji mohl tak zásadně narušit.

Od té doby vidíme bezprecedentní nervozitu na světových trzích, kolísání cen sem a tam, úsilí dodavatelů vydělat si co nejvíce pro horší časy, kterých se obávají.

U energetických surovin a zemědělských plodin byl ten vývoj obzvlášť citlivý a do inflace se samozřejmě promítl. Ceny zemědělských komodit už ale klesají více než rok a půl, ceny energetických surovin také hodně klesly a většině vyspělých zemí se už daří dostat inflaci blízko k žádoucím dvěma procentům.

Nervozita na trzích je ale stále patrná…

Nejoptimističtější uklidnění této nervozity by nastalo návratem k platnosti Charty OSN, tedy kdyby ruská okupace celého území Ukrajiny v jejích mezinárodně uznaných hranicích skončila.

Ostatní země, které přemýšlejí o jiných podobných porušeních Charty OSN, by snad na čas ztratily chuť, obchodníci a investoři by dostali zpět svou pojistku a aspoň částečný klid a snad by omezili chování „urvat co nejvíce, dokud to ještě jde“. To je důležité pro budování dlouhodobé důvěry, což samozřejmě ceny vylepšuje.

Jaký vliv na Evropu a Česko může mít výsledek voleb v USA?

Velký, protože Donald Trump dlouhodobě prohlašuje, že Spojené státy nebudou v rámci NATO Evropě pomáhat, ani kdyby byla napadena. Co by skutečně udělal, pokud by byl zvolen, se může od vyhlášení hodně lišit, ale pravda je, že části Evropy jsou bezprostředně ohroženy agresí, Rusko se tím nijak netají, a pro Evropu je zásadní odstrašit Rusko od takových ambicí a ochránit celou hranici evropských zemí s ním. Ani na jedno v tuto chvíli evropští členové NATO bez pomoci USA nemají kapacity.

Hranice EU a Norska s Ruskem je dlouhá téměř dva a půl tisíce kilometrů, k tomu evropští členové NATO potřebují ochránit mezinárodní vody v blízkosti evropského pobřeží. Pokud by došlo k vojenskému spojenectví Ruska s Čínou, má Evropa obrovský problém. Všechny evropské země sice nyní horečně dohánějí, co v rozvoji obranného průmyslu a vlastních kapacit zanedbaly, ale Evropa běží závod o čas.

Inflace byla u nás v posledních dvou letech jedna z nejvyšších v Evropě. Někteří ekonomové to přičítají pomalé reakci vlády s regulací energetického trhu a navíc vysoko stanoveným stropům. Jiní zase kritizují měnovou politiku centrální banky. Jak to vidíte vy?

Česká národní banka má hned v prvním paragrafu zákona stanoven jeden cíl: udržovat cenovou stabilitu. Jen v případě, že cenová stabilita je zaručena, může se podle zákona ohlížet i na jiné makroekonomické ukazatele, například ekonomický růst. Cenová stabilita u nás v posledních letech udržena nebyla, navíc pokles inflace je pomalejší než ve velké většině vyspělých zemí. Takže určité selhání ČNB nelze nijak popřít.

Centrální bance ovšem v boji s inflací nijak nepomáhaly vysoké deficity veřejných rozpočtů, právě naopak. A dlouhodobé selhávání ochrany hospodářské soutěže na českém trhu - de facto po celou dobu existence samostatné České republiky - se také mimořádně negativně projevilo na cenách základních životních potřeb.

Zatímco u potravin se zvýšenou pozorností a tlakem na výrobce a prodejce se už podařilo růst cen zkrotit, byť mnohé by měly klesnout, na energetickém trhu, kde za regulaci odpovídá Energetický regulační úřad, jsou ještě potřeba opravdu velké změny jak v zákonech, tak ve výkonu práce úřadu.

Je konsolidační balíček vlády zahrnující zvýšení daní a škrty dobře umíchaný koktejl? Nebylo by místo něj lepší vrátit zdanění daně z příjmů a rázem dostat do rozpočtu nějakých 120 miliard, případně to jen doplnit o již realizované mírné zvýšení korporátní daně?

Vrátit míru zdanění, která u nás byla do konce roku 2020, k tomu zrušit část odčitatelných položek a mírně zvýšit zdanění firem, které u nás bylo podprůměrné, by bývalo bylo nejrychlejší a nejúčinnější řešení. Vláda by nevyplýtvala mnoho měsíců ve sporech s opozicí a veřejností, neztratila by tolik popularity a mohla se soustředit na další opravy, které právní, sociální a daňový systém, ekonomika, prostředí pro podnikání a inovace, vzdělávání a obecně péče o dobrý život lidí potřebují.

Daňová reforma z konce roku 2020 stejně nepomohla celé společnosti. Když seřadíme příjmy zaměstnanců podle výše, tak polovině s nižšími příjmy nepomohla vůbec anebo jen málo, protože odčitatelné položky i předtím dostaly jejich daňový základ na nulu. A jestli nulový základ daníte patnácti, nebo devatenácti procenty, je výsledek pořád nula.

Zatímco úsporný balíček zatěžuje celkem rovnoměrně všechny příjmové skupiny. Těm s vyššími příjmy ovšem výhody ze zrušení zdanění superhrubé mzdy stále kompenzují dopady balíčku. Těm s nižšími příjmy tyto dopady nekompenzuje nic.

A bude balíček stačit ke stabilizaci rozpočtu?

Balíček zlepšuje nerovnováhu veřejných financí. Je to první úkrok z cesty, která by Česko nevyhnutelně byla přivedla k řeckému scénáři, ale sám ke stabilizaci veřejných financí nestačí.

Sliby polistopadových vlád, že z hlediska příjmů a výkonu ekonomiky dohoníme Německo a Rakousko, se nenaplnily. Stane se to vůbec někdy?

Určitě je naděje. Byla doba, kdy Rakousko na tom bylo ekonomicky hůře než Československo. Jen zlomek dnešních čtenářů už ale tehdy byl na světě. Samozřejmě bychom si všichni přáli, aby se co nejvíc dnešních čtenářů - nebo aspoň naše děti a vnoučata - dožilo doby, kdy výkon české ekonomiky dožene Rakousko i Německo.

Česká ekonomika k tomu musí změnit strukturu. Ta současná byla zaměřena na maximální zaměstnanost, ne na maximální přínos pro českou společnost. Posloužila výborně, ale už se odžila a přináší nám rok od roku méně.

Co tedy potřebujeme?

Potřebujeme více domácích, českých značek, které se prosadí v celém světě a které budou také podnikat z Česka, ne třeba ze zámoří. Potřebujeme inovativní nápady, které uspějí ve světě, ale místo toho máme zatím už po deset let rok za rokem klesající počet registrovaných českých patentů.

Musíme přestat naříkat a jen slovně kritizovat a musíme začít využívat příležitostí, které nám přinášejí i situace, které se nám nelíbí – třeba ceny energií pro náš energeticky vysoce náročný průmysl.

Musíme také přestat hrát roli černého pasažéra, který čeká, jestli ho jiní ochrání, hlavně v oblasti bezpečnosti, nebo co jiní vymyslí a jak se jim to osvědčí – v oblasti jednotného evropského patentu nebo třeba Green Dealu -, a podle toho se pak rozhodne. Protože s tímto přístupem budeme jen zaostávat.

Jak velkým problémem je u nás šedá ekonomika, ze které se neodvádí daně? Nízké mzdy pak znamenají i nízké odvody státu a nakonec i nízké důchody…

Podíl šedé ekonomiky se odhaduje těžko, ale jsou instituce, které se tomu věnují a v jejich mezinárodních srovnáváních si česká ekonomika nevede špatně, a to ani mezi vyspělými zeměmi. Tohle nemusí být naše prvořadá obava, i když samozřejmě boj o co nejmenší daňové úniky v žádné zemi nikdy nekončí.

My máme tu výhodu, že hodně můžeme vylepšit samotnou digitalizací státní správy a jejím propojením v rámci stejného systému. Je ale například absurdní, když stát chce po zaměstnavatelích zaměstnávajících na dohody o provedení práce nebo pracovní činnosti, aby zjišťovali, kolik dohod takový pracovník má.

Každé uzavření takové dohody má být spojeno s odkliknutím informace o daňovém čísle příjemce a o výši příjmu Finanční správě a ta má elektronicky připravit každému předvyplněné přiznání. Dohody podobné formy jsou běžné v celém vyspělém světě, a přesto nikdo nechce po zaměstnavatelích, aby lustrovali jiné závazky najímaných pracovníků.

Politici po letech opět nastolují otázku přijetí eura. Mělo by ho Česko přijmout?

Ještě před patnácti dvaceti měsíci bych důvody, abychom zatím nespěchali, pokládala za mírně převažující nad důvody pro jeho zavedení v nejrychlejší možné době. Teď už je to jinak, svět se velice změnil a vyhlídky české ekonomiky v něm se změnily ještě více.

Považuji v této situaci výměnu koruny za euro co nejdříve za důležitou. Ale realistický termín, kdy k ní může dojít, pravděpodobně není před posledními měsíci roku 2028. Doufejme, že z hlediska perspektiv české ekonomiky a společnosti nebude v té době už pozdě.

Evropa jako celek začíná za ostatním světem zaostávat technologicky a konkurenceschopnost si podle řady ekonomů podkopává i Green Dealem. Je to tak?

V energetické politice si Evropa konkurenceschopnost podkopává. O tom není pochyb a možná už není cesty zpět. Ale Green Deal zdaleka není jen otázkou energetických zdrojů a jejich využití, včetně autoprůmyslu. Každopádně přechod na klimaticky citlivou politiku je na celém světě faktem, na tom už nic nezměníme ani my, ani celá EU.

Jak Severní Amerika, tak východní Asie se původně evropských návrhů chytily a už nyní jsou ve vývoji technologií daleko před námi.

Spojené státy už jsou před Evropou i v podpoře technologické změny ve vlastním průmyslu ze strany státu. Je opravdu nejvyšší čas přestat brblat a začít využívat nové příležitosti, které klimaticky citlivé technologie nabízejí. Než Evropě i nám ujede vlak.

Stále více v popředí je otázka imigrace. Na jednu stranu je tu potřeba nejen větší manuální pracovní síly, ale i odborníků, třeba v oblasti IT. Na druhou stranu ale vytváří tlak na sociální systém a vyvolává pnutí v evropských společnostech. Jak se s tímto popasovat?

Migrace je odvěký fenomén, nezastavíme ho. Ovšem migrace je také odvěký cílený nástroj invazí na cizí území s cílem zabrání území, anebo rozkladu společností. To také byl v době před více než sto lety jeden z  argumentů pro zavedení státních občanství, pasů, nároků na přístup do sociálních a volebních systémů jen pro legální dlouhodobé obyvatele atd.

Zkušenosti s migrací tedy máme obrovské a dlouhodobě se osvědčují ty, kde lidé, kteří nepodléhají ochraně podle mezinárodního práva, přicházejí jen se svými nejbližšími rodinami na konkrétní místa, na konkrétní pracovní poptávku, pro kterou splňují předpoklady. A za jejich integraci ručí zaměstnavatel. Anebo bez rodin přicházejí studovat. Následně, když se osvědčí a integrují, mohou v zemi zůstat.