Článek
„Je to pořád dokola,“ konstatuje Karel Makoň z plzeňské záchranné stanice živočichů. „Jenom v srpnu jsme již řešili minimálně čtyři desítky telefonátů a požadavků na příjem malého mláděte, domnělého sirotka či celého pelechu ježčat. Přitom ve čtyřech případech z pěti jde o škodlivý zásah do přirozeného vývoje volně žijícího živočicha, který o lidskou pomoc ani nestojí,“ upozorňuje Makoň.
Jeho rokycanský kolega Pavel Moulis to vidí podobně: „Každý rok se snažíme vysvětlovat, aby lidé mláďata ježků nechávali být. Ale situace se spíše zhoršuje. My říkáme: Nenoste je. Zbytečně. Nosí je a ještě si k tomu vymýšlejí různé tklivé příběhy, proč zrovna ten a ten ježeček potřebuje naší péči.“
Leckoho mate, že vidí ježky štrádovat po zahradě nebo třeba po chodníku klidně i za bílého dne. „Už to nejsou výlučně noční tvorové,“ připomíná Moulis a doplňuje: „Mění svoje návyky a nejsou jediní. Někteří tažní ptáci už od nás neodlétají, divoká zvířata nejsou v divočině, ale ve městech, a některá noční zvířata jsou k vidění i přes den.“
Drahá nejistota
„Je malinký, vyhublý, určitě nepřežije zimu. Přijeďte si pro něj.“ Na tyhle telefonáty už mají záchranáři alergii. „Každý je odborník, sociální sítě jsou toho plné,“ podotýká Makoň. „Určitě je prima, že lidé nejsou bezohlední. Jenže ve výsledku to ježkům ani přírodě nepomůže a kolik takový dobrý skutek stojí času i peněz, to nikdo neví,“ dodává.