Článek
„Rostlina byla na tomto místě vysazena někdy kolem roku 2000, protože původní exemplář, který tady kvetl před 31 lety, rostl ještě ve starých sklenících a jiné expozici. Dnes už stojíme v nových sklenících, které byly zbudované mezi lety 1995 a 2000,“ uvedl Miroslav Srba, vedoucí sbírek liberecké Botanické zahrady, který si pro zkoumání květenství mohutné rostliny musí přinést štafle.
Rostlina upoutá na první pohled svou výškou přes tři metry a na vrcholku hroznovitým květenstvím.
„V paždí každého listenu, na přibližně posledním metru rostliny, v úžlabí vyrůstají postranní větévky, které nesou tak dva až tři květy. V okamžiku, kdy rostlina začne kvést, tak se listeny, které kryjí květenství, zbarví do červena, aby rostlina vytvořila co největší lákadlo, aby je ptáci viděli zdaleka,“ popisuje botanik.
Rostlina kvete pouze jednou za život a dá do toho veškerou svoji energii, i proto následně odumře. Na rozdíl například od bromelií však nevytváří záložní dceřiné odnože, a druh proto spoléhá na další generaci, která musí vzejít ze semen. Na moment, kdy aktuálně kvetoucí exemplář odumře, jsou v botanické zahradě připraveni. V zázemí už rostou tři osmileté semenáčky, které by mohly současnou rostlinu v expozici Australis vystřídat.
Ještě než se liberečtí botanici ale se současným exemplářem rozloučí, snaží se rostlinu opylovat, aby získali semena pro pěstování dalších jejích nástupců. K tomu jim slouží obyčejný kartáček na zuby, ptáky ve skleníku poletovat nenechávají.
„Určitě můžu slíbit zájemcům, že Doryanthes palmeri pokvete určitě měsíc. A kdyby bylo více zataženo, tak dost pravděpodobně pokvete i déle,“ dodal Srba.
Ve své domovině roste na skalnatých svazích a v otevřené krajině Nového Jižního Walesu, vykvést tam dokáže od semene už i po deseti letech, protože tam má dostatek slunečního záření a také vhodnější výživu. Ve skleníku nemá tak hluboký půdní profil, i proto vykvétá až o tolik později. Proto jde o mimořádnou příležitost spatřit tuto australskou raritu v její nejpůsobivější podobě.
