Článek
Právě na to, jak to chtějí dvojčata, se totiž ve věci zapomnělo, což je podle ochránce v těchto případech vždy zásadní problém. V mnoha kauzách je přání dětí zastíněno sporem rodičů. Největší problém vidí Beneš v tom, že na děti zapomněli i sociální pracovníci.
„Každá rodina se nachází ve zcela jiné situaci. Z toho by měl Orgán sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD) vycházet, když se snaží najít pro konkrétní dítě nejlepší možné řešení. Přitom by měl vzít v úvahu i názor dětí samotných, pokud jsou dost staré na to, aby dokázaly říct, co a proč si přejí,“ uvedl ochránce. Zdůraznil, že v tomto případě se oba sourozenci „vyjádřili jasně“.
Ombudsman nemůže rozhodovat spory rodičů o to, kdo z nich má či nemá mít společného potomka v péči. Může ale zhodnotit postup státní instituce v dané kauze, kterou je OSPOD, může mu vytknout pochybení a vždy může nabídnout smír. Právě toho Beneš dosáhl.
Vše po rozchodu rodičů fungovalo bez větších problémů, i když to bylo technicky náročné. Dokud děti chodily do mateřské školy, tak pobývaly týden v Praze a druhý na Slovensku. Přejezdy autem sice trvaly šest hodin, nicméně děti si na střídání zázemí i školek zvykly.
Dvojčata mají české i slovenské občanství. Před nástupem do základní školy přišel tatínek s tím, že přejezdy a změna prostředí jsou pro ně extrémně zatěžující. Stejný názor měl i OSPOD. Muž nechal děti zapsat do školy v Praze, k čemuž získal i souhlas soudu. Jinými slovy, matka mohla mít i nadále děti ve střídavé péči, ale s docházkou do školy v Praze.
Tatínek následně získal dvojčata do své péče. Na matku zbyl jen každý druhý víkend. Nejde jen o to, že s tím nesouhlasila, proti byly i děti. Pociťovaly blízký vztah k oběma rodičům.
Sociální pracovnice byly k dětem neoblomné
V obou domovech měly kroužky i kamarády. Dlouhé cesty autem je sice nebavily, ale zvykly si na ně. Před zahájením školní docházky se šly podívat do obou škol, kam měly nastoupit, a v obou se jim líbilo. Sociální pracovnice si děti vyslechly, ale přesto trvaly na tom, že sourozenci mají chodit do jedné školy. Stejný postoj následně předložily i soudu.
Ve vyhrocené situaci žena požádala o pomoc dětského ombudsmana. Beneš situaci uklidnil a navrhl hledat nové řešení ku prospěchu dětí. Matka navrhla střídavku ve čtrnáctidenních intervalech s tím, že v době, kdy budou děti u ní, zajistí jejich individuální vzdělávání.
K názoru matky se přiklonil i OSPOD. Dospěl k závěru, že děti potřebují oba rodiče a že střídání po dvou týdnech bez újmy zvládnou. Případ je příkladem toho, že lze ve sporech o péči zohlednit i přání malých dětí, pokud jej umí vyjádřit a vysvětlit.
