Článek
I já myslím, že to není dobře. Tak jsme se spolu jako obvykle usnesli, že o tom zrovna dnes oba napíšeme, on do Lidovek, já do Práva.
Mladí muži většinou jásají, když nemusí do zbraně. Ti mládenci, pro které už dnes kotoul vpřed je výkon, přeskok koně na šíř bájný sen a výmyk na hrazdě science-fiction. Chlapci nám v zemi nějak měknou a bez vojny bude ještě hůř. Vojna bývala pro každého něčím jiným. Někdo se tam zocelil, naučil pořádku, někdo se tam naučil pít. Někdo tam získal sebevědomí, jiný ho tam ztratil. Ale protože svět je nebezpečným místem k žití, bývalo v dějinách po několik století zvykem, že všichni zdraví muži byli připraveni vzít do ruky zbraň a chránit svou rodinu a obec před agresorem, a to nejen před Francúzem.
Nadále tedy čeští muži nebudou se muset cvičit ve zbrani, protože to za ně zařídí profesionální armáda. A já si představuji takovou balkánskou situaci. K obci se blíží cizí násilí, žádné rakety středního doletu, ale samopaly a nože. Vždyť Evropa nám před několika lety dokázala, že to v ní možné jest. A zatímco nepřítel obchází domy, mladí čeští muži sedí před televizory, pojídají chipsy a sledují bavičovy novoty. Jít bránit ženy a děti je ztráta času, beze zbraně, se kterou je stejně nikdo nenaučil zacházet. Čekají na profesionální armádu, která je v té chvíli zrovna mimo humna.
Nuže vojna mi taky nebyla sympatická a kdybych to byl býval uměl, ulil bych se z ní. Byla to zbytečně dlouhá ztráta času. Vzdělané mladíky tam většinou buzeroval nějaký pastevec ovcí. Pohled na některé věčně ožralé lampasáky vzbuzoval pocit marnosti. Byl to ale taky čas, kdy mladí muži se učili sebekázni. Někteří měli možnost si sáhnout na dno sil. Kdo nebyl nenapravitelný, získal smysl pro pořádek. Bytostní individualisté se tam museli naučit žít ve velké skupině, vycházet s jinými lidmi. Věci špatné jsou taky občas k něčemu prospěšné.
Pro mladé muže, myslím si, kteří neumějí bránit své rodiny a obce, by to měla být osobní hanba. Mám dojem, že není. Ale proč?
Asi proto, že uctíváme kult lidského individua až nezřízeně. Kdysi pokládali muži svou rodinu, obec, zemi za hodnou oběti svého života. Dnes to nechávají profesionálům, jako by ti taky nebyli nositeli nezcizitelného práva na život. Aby bylo jasno - proti nenahraditelné hodnotě života v té naší vyspělé, civilizované části světa si nedovolím ani ceknout. Ony jsou ale na téže planetě země, kde se hodnota života blíží nule. A teď ať někdo řekne, jak dát dohromady slušný lidský svět z takovéhle plurality kultur. Když neumět bránit své blízké není k ostudě.
Jen aby jednou mladí muži nezjistili, že nejen bojování, ale taky myšlení, a nedejpámbu milování by se dalo svěřit výhradně do rukou profesionálů.
PRÁVO 29. července 2004