Článek
Ústavní soud vydal předběžné opatření ve sporu mezi prezidentem a vládou dva dny po podání kompetenční žaloby. Jak jste to vnímal?
Byl jsem velmi překvapený, že rozhodl tak rychle, ale to bych mu snad ani nevyčítal, byť to bylo mimořádné. Ale co na předběžném opatření kritizuji, je, že podle mého názoru byl popřen princip spravedlivého procesu.
Protože soudce zpravodaj (Pavel Šámal) nezaslal prezidentův návrh žádnému z účastníků řízení, tedy ani ministerstvu zahraničních věcí a vládě. A to je přímo v rozporu se zákonem o Ústavním soudu, který jasně říká, že soudce zpravodaj zajistí, aby byl návrh neprodleně doručen účastníkům řízení s výzvou k vyjádření ve lhůtě, kterou určí nebo stanoví zákon. Šámal sice vládu vyzval, aby doložila své usnesení, ale návrh nepřiložil. Domnívám se, že to je špatně.
Vadí vám ještě něco?
Za velmi zvláštní považuji podpůrné užití občanského soudního řádu v této věci. Zákon o Ústavním soudu nepočítá s tím, že by ve věci kompetenční žaloby bylo možné využít předběžné opatření. Zatímco jinde říká, že je možné ho využít, v kompetenční žalobě o tom není ani slovo.
Mezi odbornou veřejností jsem zaznamenal názory pro i proti. Těch, které to nepovažují za možné a za správné, je hodně. Ale i kdybych připustil, že to možné je, tak předběžné opatření může být použito pouze tehdy, když má zabránit mimořádně závažným následkům, hrozícímu násilnému zásahu nebo k odvrácení hrozící škody.
Chápal bych, kdyby to Ústavní soud využil v situaci, kdy by vláda například úplně suspendovala prezidenta z jeho rozhodování, zakázala mu cestovat do zahraničí, reprezentovat zemi, přijímat návštěvy. Ale to se nestalo. A tvrdit, že by došlo k závažným následkům tím, že by prezident jednou nejel na summit, je přehnané.
Ještě je tu třetí věc, která byla chybou. Ústavní soud předběžným opatřením fakticky rozhodl o meritu věci, byť říká, že ne a že o ní ještě bude rozhodovat. Ale protože nařídil, že se prezident summitu účastnit má, tak to znamená, že spor už byl fakticky věcně rozřešen.
Jakože v konečném důsledku vyhověl samotné žalobě?
Ano. Sám Ústavní soud v ustálené judikatuře vychází z toho, že předběžné opatření má pouze dočasný charakter a nemůže a nesmí předjímat konečný výsledek sporu. A tímto argumentuje mnoha lidem, kteří se na něj obrací s návrhem na předběžné opatření. Říká jim: „Tento institut nelze využít, to už bychom rozhodli o tom sporu.“
Teď to ale v této věci udělal a je mimořádně zvláštní, že předběžná opatření jsou většinou odmítána s tím, že nemají znít úplně stejně, jako zní návrh žaloby, tedy to, čeho se chce dosáhnout.
Tudíž si myslím, že došlo také k porušení principu soudní zdrženlivosti, protože Ústavní soud zasáhl do politických dějů a možná i do nějaké právní jistoty a předvídatelnosti.
Ale chci zdůraznit, že i když s tímto rozhodnutím jako vláda nesouhlasíme, tak ho respektujeme. Bylo by obrovskou chybou, kdybychom začali zpochybňovat jeho vykonatelnost, začali říkat, že ho nemáme naplňovat, a hledali kličky, jak to neučinit.
Je opravdu třeba, aby vláda jako celek respektovala rozhodnutí ve věci kompetenční žaloby, ať už bude jakékoliv, stejně tak, jako jsme respektovali předběžné rozhodnutí. Zároveň si ale myslím, že máme právo ho kritizovat.
A nebyla ta kritika přehnaná? Ministr zahraničních věcí Petr Macinka (Motoristé) mluvil o ústavním puči.
Myslím, že slovo puč bylo zneužíváno v minulosti mnohokrát a patří do kategorie emotivních politických prohlášení. A ta situace skutečně emotivní byla. Média samozřejmě ráda tu atmosféru ještě vybičovávala a možná tím dojmem pan vicepremiér Macinka použil slova, která by třeba dnes nepoužil. Ale nechci mluvit za něj.
Šéf resortu justice většinou stojí na straně Ústavního soudu. Nepamatuji si moc případů, že ho ministr spravedlnosti kritizoval takhle ostře jako vy.
Možná ministři spravedlnosti nenašli odvahu říct, co si myslí. Anebo nenašli odvahu vyslovit nahlas to, za co mohou být kritizováni těmi, se kterými musí komunikovat, a to jsou ústavní soudci.