Pro týrané děti už nemáme místo, systém krachuje, zoufá si ředitelka Klokánku

Většinou tu máme děti týrané, zneužívané a zanedbávané. Často se k nám nyní dostávají děti v horším stavu, mnohdy mají i psychiatrické diagnózy. Je to náročnější péče, než bývala dřív.

Je jich mnohem více. Asi je to i způsobem života, který je nyní více uspěchaný. Jsme afektovanější, vzteklejší. Rodiče přijdou domů frustrovaní z práce a zbijí doma dítě.

Většinou se jedná o týrání a zanedbávání. Představte si dítě, které vylije hrnek a není schopno dvě hodiny vylézt ven zpod stolu. I když mu říkáme, že je to v pořádku.

Máme tu dítě, které v pěti letech umí pečovat o své mladší sourozence. Ono ví, že teplota mléka se zkouší na ruce, protože ho v pěti letech vaří.

Měli jsme tu silně podvyživené, ale přitom maximálně obézní dítě. Rodiče mu totiž dávali do kojenecké lahve vodu s moukou a tím ho krmili. Sice ho zasytili, ale nedali mu žádné živiny.

Některé děti přijímáme rovnou přes nemocnici. To je pak pro ně další velké trauma. Soud dítě šoupne do nemocnice, z nemocnice míří do zařízení, které nezná. První otázka všech dětí je stejná: kdy půjdu domů?

Může to být škola nebo lékař. Ti kontaktují OSPOD, nebo rovnou propojí rodiče s námi, když vidí, že je třeba problém se závislostí na alkoholu. Takový rodič pak s námi uzavře smlouvu na tři měsíce, že se půjde léčit a my se zatím o děti postaráme. Ten rodič tím získává pocit bezpečí, že kdykoliv může přijít a dítě si od nás vzít zpět.

Ano. Je tedy důležité zmínit, že i děti do čtyř let tu mohou zůstat až šest měsíců, pokud jsou členy sourozenecké skupiny, kde je aspoň jedno dítě starší.

Podle mě to není dobré řešení. Lhůta je dána direktivně zákonem. Ale my v tuto chvíli nemáme dostatek přechodných pěstounů pro děti do čtyř let. Kojenecké ústavy byly zrušeny, není za ně náhrada.

Starší děti to mají flexibilnější. Doporučená doba je šest měsíců, ale můžeme ji překročit. Stejně jako nejsou kojenecké ústavy, nejsou ani přechodní pěstouni, nejsou zařízení našeho typu, nejsou dětské domovy, výchovné ústavy, diagnostické ústavy. Kapacity nedostačují.

Děje se, že tu děti zůstávají rok, rok a půl, protože je nemáme kam posunout. Pro dítě je to pak horší, protože si tu zvykne. Když se jeho rodič nesnaží situaci zlepšit, je jasné, že dítě od nás půjde do dětského domova.

Nyní musím často příjem dětí odmítat, nemáme místo.

Mohou skončit třeba na sociálních lůžkách v nemocnicích. Ale tam také nenacpete všechny. A kam ty děti jdou? To mi nikdo neřekl. Na „tajňačku“ mi zaměstnanec OSPOD řekne, že ho musí v rodině nechat a doufá, že se nic nestane. Vyhodnocuje, jestli je ta situace pro dítě život ohrožující. Protože prostě nejsou místa.

Byl to strašný případ, toto se nesmí stávat. Ale vím o tom případu dost a také vím, že kritika OSPOD v tomto případě nebyla na místě.

Ale víte také o dvouletém chlapečkovi, který v březnu zemřel na následky týrání? Za posledních deset let zemřelo na následky týrání 53 dětí, to je statistika ministerstva. Mluví se o Viktorce, protože pěstounka porušila GDPR. To slouží snad k tomu, aby podobné hrůzy přikrylo.

K tomu poskytujeme i tzv. neodkladnou péči. Stává se, že si rodiče uspořádají oslavu, popíjejí v přítomnosti dětí a policie je přistihne v podnapilém stavu a zjistí, že se nemohou o děti postarat. Policie v tu chvíli zavolá OSPOD, ten k nám dítě umístí jen po dobu neodkladné péče, často jen přes noc. Druhý den si přijdou rodiče.

Takové případy máme většinou v létě. Někdy se tím odkryjí velmi těžké věci, ale někdy jde jen o přešlap rodičů, kteří se jinak o děti starají dobře.

Odhaduji, že asi 40 procent dětí míří zpátky do rodiny. Pro nás totiž není prioritou jen dítě, ale i edukace rodičů, jak o dítě pečovat. Zbylých 60 procent dětí jde do následné péče, ať už jde o diagnostické ústavy, dětské domovy. To je pro děti těžké.

Podívejte se na toto. Oznámili jsme třem sourozencům, že půjdou do dětského domova. Snažíme se je na to připravit, pojedeme tam s nimi ukázat jim, jak to tam vypadá. A tohle mi od dětí ráno přišlo… (Vzkaz: Prosím, nechte nás tu na Vánoce.) A my víme, že oni tu na ty Vánoce opravdu nebudou. Musí odejít. OSPOD udělal maximum, aspoň půjdou všichni sourozenci spolu. Často se děti navíc rozdělí.

Tyto děti tu byly dlouho, zvykly si a chtějí tu zůstat. Ale tady být nemohou. Děti to špatně nesou, malá slečna stále pláče, je jí teskno. To jsou děti od osmi do desíti let, jinak máme nyní tady v Klokánku nejmladší dítě 1,5 roku a nejstarší 16letou slečnu.

Některé děti jdou do přechodné pěstounské péče. Ale je to výjimečné. Pěstounů je nedostatek.

Je to traumatizující. Máme tu osmiletého chlapce. Po narození byl chvilku doma, potom šel do kojeneckého ústavu, pak byl vrácen otci, od něj šel do zařízení našeho typu, pak byl vrácen otci, pak šel opět do zařízení našeho typu, pak odešel ke strýcovi, ten na něj používal psychické i fyzické násilí. Chlapec se tak ocitl zpátky u nás. Já se teď snažím, aby šel do ústavní péče. Protože snaha o návrat do rodiny byla jen traumatizující. To dítě už nedůvěřuje ani nám, protože ví, že půjde zase pryč.

Měli jsme tu také případ jedné jedenáctileté slečny, jejíž maminka se stala obětí trestného činu a zemřela. Policie měla podezření, že za činem stojí otec, který si někoho najal.

Dívka celou dobu vyjadřovala přání, že chce k tetě, která s tím souhlasila. Jenže objevil se otec, kterého ta dívka neznala a který žil v zahraničí, a poslal na nás právního zástupce, aby šla k němu. V pátek měl být pohřeb, ve čtvrtek se objevila partnerka otce s předběžným opatřením v ruce, že dívka jde do péče otce. Babička i teta dívky se složily, já jsem volala ombudsmanovi, snažila jsem se to zastavit. Ale odvedli ji pryč. Teď žije s otcem Čechem v arabské zemi a prý nevypadá dobře. Za mě bylo tohle totální selhání systému. Kdyby byla dívka jen o tři měsíce starší, k jejímu názoru by soud musel přihlédnout.

Samozřejmě, že ideální by bylo, aby nikdo nikoho netýral. Ale to se nestane.

Určitě by se měla zlepšit prevence. Při prvních známkách, že v rodině není něco v pořádku, s ní pracovat. Bohužel, nemáme dostatek preventivních služeb.

Když připustíme, že děti musí z rodiny pryč, tak ať jdou k přechodným pěstounům. Ale těch také není dostatek. Pak jsme tu my, zařízení pro děti, které vyžadují okamžitou pomoc.

Ale měla by existovat i následná péče a podpora psychologů, psychiatrů, pediatrů.

Pro každé dítě je lepší jiný typ péče. Dítě s velkými problémy přechodný pěstoun sám nemůže zvládnout, pro takové dítě je lepší ústavní péče.

Je hezké, že se zavřely kojenecké ústavy, ale ať mi někdo řekne, kam jdou handicapované malé děti. Zůstávají v nemocnici. A to je pro ně lepší?

Dva roky je situace velmi napjatá, místa nejsou ani u přechodných pěstounů, ani u nás.

Měly by existovat dětské domovy, které budou fungovat jako rodina. Něco takového, jako máme v Klokánku. My si stojíme za tím, že jsme rodinná péče. Naše byty se neliší od vašeho. Máme dětský pokoj, obývák, kuchyni, koupelnu s toaletou. Teta s nimi celý týden bydlí, po týdnu se střídá s druhou tetou. Díky tomu k nim děti získávají důvěru. Zatímco v dětském domově běží cyklus po 12hodinových směnách. Dětem se tam střídají zaměstnanci a ony nemají stabilitu.

Taková rodinná péče by se mohla budovat v běžném terénu, v obyčejném paneláku. To by dětem pomohlo se socializací, zažívaly by to, co běžné děti. Nahradilo by to pěstouny, kterých máme nedostatek.

Sami to říkají, chtějí to udělat. Ale je to pro ně vedlejší kolej. Neuvědomují si, že sociálně-právní ochrana dětí v České republice není před krachem, ona už krachuje. Totálně.

Je to pořád stejné, děti nejsou právně volné. Co mě osobně vadí, je, že často potkávám děti, které jsou u nás nejdřív jako miminko, potom je potkám ve dvou letech, ve čtyřech letech, v šesti letech. A pak v osmi letech a už jsou staré, už je nikdo nechce.

Je hrozně těžké určit hranici, kdy děti rodičům odebrat. Máme tu maminky, které své děti moc milují, ale nejsou schopné se o ně postarat, i když je edukujeme. Ony to dítě ohrožují svou péčí. Ve 40 stupních navléknou měsíční miminko. Když jí řeknete, že je dítěti horko, tak ho chce položit na stůl a pustit větrák, nebo vykoupat ve studené vodě.

Jsem pro odebrání dítěte rodičům, kteří ho týrali. Bohužel, je u nás málo pracovníků OSPOD i zájmu lékařů. Nám sem přivezou zanedbané, týrané osmileté dítě, k lékařce chodilo, jak to, že si toho týrání nevšimla?

To byla naše „lesní zvířátka“. Děti jsou dnes v ústavní péči.

Někteří rodiče poznají, že je pro ně ústavní péče lepší. Že za dětmi mohou o víkendu přijít, pohrát si s nimi. Ale nenesou za ně finanční náklady. Nemusí jim nic hradit a děti jsou pořád jejich.

Děti pak často po Vánocích jdou a prodají své dárky, které tady dostanou, neboť jim maminka řekla, že když bude mít korunky, tak si je vezme zpátky. Nebo mamince šetří své kapesné. Proto vždycky říkám tetám: teď se seberte, padejte do Lidlu, ať si ty děti klidně koupí chipsy, ale ať to utratí za sebe.

Stát nám dává 50 procent rozpočtu. Zbytek se snažíme získat od sponzorů, podporují nás i některé kraje. Hospodaříme s menšími penězi než zařízení pro okamžitou péči o děti, které zřizují kraje. Z vlastního rozpočtu platíme dětem psychology, zubaře, rovnátka, brýle. Máme tu děvče, které má 16 zubních kazů, špatné zubní kanálky. Doktorka mi to spočítala na 40 tisíc korun. Pojišťovna to nezaplatí. Tak co mám dělat? Přece ji nenechám trápit.

Rozdíl mezi námi a dětským domovem je, že my přijímáme děti z ulice, většinou bez ničeho. Musíme mu pořídit veškeré vybavení, i do školy, často psychiatrické léky.

U nás má pečující teta plat 25 tisíc korun hrubého měsíčně, je to absolutně nedostačující. Ale v podstatě státní příspěvek nám nestačí ani na ty mzdy.

Chtěla bych zvednout platy pečujícím tetám o třicet procent. To by nakonec bylo zhruba 30 tisíc korun hrubého. Věřím, že bych díky tomu našla víc lidí. Ale znamená to, že bych při stávajícím financování byla v minusu 68 milionů korun. To nezvládneme.

Z personálních důvodů máme nyní osm bytů zavřených. V celé České republice potřebujeme 16 tet nebo strýců. Ale nejdřív zlepšit financování, které stát nenavýšil od července 2024, i když byla velká inflace.

Potřebujeme lidem přidat. Minimální mzda bude 24 900 korun. Může mít pečující osoba o traumatizované děti minimální mzdu? Naše tety to zvládají často díky svým manželům, některé chodí ve volném týdnu na brigádu.

Vzdělání není důležité. Při výkonu práce si dělají kurz pracovníka v sociálních službách. Ale co je důležité, je povaha člověka. Musí respektovat povahu dětí, musí umět vařit, vést domácnost. A hlavně být trpělivý. Já jsem při výběru velmi přísná.

Hlavní odměna pro naše tety je sledovat, jaký pokrok děti dělají. Některé děti přijdou, neumí mluvit. Ona ho to naučí. Některé děti neumí ani ve čtyřech letech na záchod.

V jednom Klokánku máme tetu, která sama prošla Klokánkem jako dítě. Tady v tomto Klokánku mám slečnu, která pobývala v dětském domově. Teď dělá tetu a je báječná, protože zatímco my se jen domníváme, co děti cítí, ona to ví a umí jim pomoci.

Leda s odrostlými dětmi. A některé dámy mi tu vyprávějí, že jim to utužuje manželství. Že si od sebe týden odpočinou.

My sami z vlastní iniciativy děláme lidem psychologické testy od paní docentky Trpišovské.

Děláme si svoje kurzy a edukujeme naše zaměstnance na práci s psychiatricky nemocným dítětem, agresivním, traumatizovaným dítětem…

Sami je kontaktovat nesmíme. Ale jednou si naše děti v dětském domově vybraly, že chtějí na výlet, a jely k nám. Bylo milé, že to dětský domov akceptoval. Já sama mám zkušenost, že jeden chlapec, který tu byl před mnoha lety a vyrůstal v ústavní péči kvůli matce alkoholičce, mi zavolal a požádal mě, abych ho odvedla k oltáři.