Porodila sestře: Musela jsem si ujasnit, že dítě není moje

Příběh ženy, jež se roky marně snažila otěhotnět nejprve přirozeně, pak za pomoci lékařů, už Právo přineslo. Žena popsala, jaké zklamání roky zažívala, jak se její život zcela změnil tím, když konečně držela v rukou vlastní dceru. Nyní se na stejnou věc zkusme podívat z druhého pohledu. Tedy z pohledu ženy, v níž vznikal a rostl nový život a která dítě hned po porodu předala ze své péče.

Pavla, což není ženino pravé jméno, které redakce zná, ale vzhledem k citlivosti případu jej neuvádí, sledovala sestřino trápení roky. Viděla i to, jak sestře nabídla pomoc s odnošením dítěte její kamarádka, která pak kvůli mimoděložnímu těhotenství přišla o vejcovod.

„Když to s tou kamarádkou dopadlo takhle špatně, tak sestra byla už prostě zoufalá. V tu chvíli jsem nad tím začala přemýšlet a rozhodla se, že jí budu muset pomoct. Kdyby to byl cizí člověk, tak by to bylo něco jiného, ale já jsem chtěla, aby byla šťastná,“ popsala Pavla.

Když sama předtím porodila svou dceru, viděla, jak se v sestře mísí radost a smutek nad tím, že lékaři ani za pomoci nejmodernějších metod nebyli schopni přijít na to, proč sama nemůže otěhotnět. „Při mém rozhodování nehrálo roli to, co se stalo té kamarádce, že bych sama měla mít strach. To je prostě riziko při každém těhotenství, a navíc já už jsme měla dvě děti a věděla jsem, že další neplánuji,“ vysvětlila.

Na reprodukční klinice pak absolvovala umělé oplodnění, kdy ji lékaři vpravili do těla sestřino vajíčko oplodněné spermií jejího manžela.

„Žádnou zkušenost s těmito klinikami jsem do té doby neměla, bylo to zajímavé, šla jsem do neznáma. Měla jsem tak trochu i strach, ale nakonec se to napodruhé podařilo a otěhotněla jsem,“ zavzpomínala.

„Od začátku jsem si to jasně nastavila tak, že to není moje dítě. A tohle by si v sobě měla každá náhradní maminka hned urovnat, protože jinak by to asi nebylo dobré. Věděla jsem, že po dalším dítěti netoužím, k tomu miminku jsem měla tak trochu odstup. Nebylo to stejné těhotenství, jako když jsem čekala svoje vlastní děti, nebylo to prostě tak silné,“ hledala Pavla ta správná slova.

Když na Pavlu přišly porodní bolesti, jela s ní do nemocnice i její sestra, které lékaři hned novorozenou holčičku předali.

„Ani na vteřinu mě nenapadlo, že bych dítě sestře nedala. Jak říkám, tohle si musí každá náhradní maminka jasně stanovit, a vím, že to není úplně jednoduché vzhledem k těhotenským hormonům. Po porodu bylo pěkné se dívat, jak se sestra s malou mazlí. Pro mě to jednoduše v porodnici skončilo, pak už to byla neteř a vůbec jsem nepřemýšlela, coby kdyby,“ zdůraznila Pavla.

Nad návrhem dvou poslankyň, které navrhly náhradní mateřství zakázat a kriminalizovat, Pavla jen kroutila hlavou.

„Rozhodně se necítím jako zločinec. I se sestrou jsme se o tom bavily a shodly jsme se na tom, že zákaz by lidi jen dohnal k nějakým podvodům, sama jsem mohla vidět, jak je ta touha po vlastním dítěti silná. Měl by se udělat opak, tedy náhradní mateřství lépe v českých zákonech zakotvit,“ měla jasno Pavla.