Článek
„V hradním parku a na dolním nádvoří hradu jsme připravili celkem 12 střeleckých stanovišť. Střílí se na různé vzdálenosti, velikosti terčů a převýšení. V prvním kole vzdálenosti účastníci neznají, ve druhém už ano,“ řekl Novinkám Michal Čech z pořádajícího oddílu Lukostřelba Olomouc. Postavit trať a najít pro ni vhodné místo je podle něj nesmírně náročné. „Časově i finančně. Tady na hradě máme plácek menší, ale v úžasném prostředí,“ pověděl muž (51), který se terénní lukostřelbě věnuje šest let.
„Výhodou je, že začít můžete v jakémkoliv věku. Začnete-li později, nic vám neuteče. I v pokročilém věku se dá dosáhnout pěkných výsledků. Třeba já se už třetím rokem držím v celostátním žebříčku okolo desátého místa, byl jsem už i druhý. Musíte se tomu však poctivě věnovat,“ vysvětlil. „Extra náročné to není, ale na druhé straně, má-li střelec luk o váze 20 liber (20 kg), vystřelí 72 šípů a nějaké další při rozstřelu, tunu za den natahá,“ dodal vzápětí.
Terénní lukostřelbu označil za třešničku na dortu v daném odvětví. „Není to jen sterilní střílení jako u terčové lukostřelby, kdy člověk má svůj chlívek, stojí na rovině a střílí rovně na terč šíp za šípem. Zde jdou střelci procházkou, na každý terč vystřelí tři šípy a střílí pokaždé z jiné pozice. Je to pestřejší, zajímavější, a proto nás to tak baví,“ zdůraznil.
Podle některých jde o složitější variantu lukostřelby. „Musíte umět nejen dobře střílet, ale i pohybovat se v terénu, hlavně si v něm správně stoupnout a také precizně odhadnout vzdálenosti. Uvolněnější je i atmosféra,“ přidala svůj pohled dvacetiletá Tereza Veverková z SK Start Praha, kterou k terénní lukostřelbě přivedl táta, když jí bylo osm let. „Mám ráda přírodu, a tak mě tato specifická disciplína uchvátila,“ prohlásila.
Terénní lukostřelba původně vznikla spíše pro zábavu. Nejrozšířenější je v USA, protože je tam spojená s lovem. V Evropě ji holdují především ve Skandinávii, Francii, Itálii, Německu a Rakousku. I u nás ovšem její obliba roste.
„Byla a stále je ale takovým bonbónkem tohoto odvětví, kdy lidé jdou do přírody a zastřílí si u toho. Škoda však, že právě kvůli podobnosti s golfem není jednou z hlavních disciplín lukostřelby. Mohlo by to přitáhnout více lidí. Naši mi říkali, že už můj děda střílel a závodil proti golfistovi. On střílel lukem a jeho soupeř hrál míčky. Měli nějakou sázku. Bylo to někdy na začátku šedesátých let minulého století,“ řekl Novinkám František Hadaš z Prahy, který se lukostřelbě věnuje 55 let.
„Do lukostřelby jsem se narodil. Začal s ní děda, o němž jsem mluvil, a to v roce 1936. Stal se i mistrem světa. Táta byl účastníkem olympiády, stříleli máma, bratr a teď i tři z mých čtyř dcer. Luky jsme dokonce i vyráběli, od roku 1965 do 2005. Pak je začali dělat Číňané a museli jsme toho nechat. Na trh dodali levné a tomu se nedalo konkurovat,“ pověděl.
Lukostřelbu má jako životní styl. „Není to o trefování, vyhrávání, ale především o výstřelu. Dá se navíc dělat prakticky pořád. Děda týden před smrtí ještě závodil a to měl 75 let,“ řekl.
Prozradil také, že kvůli zmíněné podobnosti s golfem uvažoval o vybudování speciálního lukostřeleckého areálu pro terénní lukostřelbu, takzvaného parkuru. „V okolí Prahy, žiji v Průhonicích, však k tomu vhodné pozemky neseženete. V Německu a Rakousku už ale taková kolbiště jsou. U nás teprve vznikají,“ konstatoval.
Rád by také po vzoru dědy zorganizoval souboj terénního lukostřelce a golfisty. „Mám hodně kamarádů, kteří golf hrají. Vhodná příležitost se však zatím nenaskytla. Třeba jednou přijde. Bylo by to ovšem trochu jiné. Golfisti se trefují na dlouhé vzdálenosti, my střílíme maximálně na šedesát metrů,“ dodal na závěr Hadaš.
