Čtvrtina lidí z ghett spáchala nějaký přečin. Častěji jsou ale obětí, tvrdí studie

„Z přímých rozhovorů s 2566 obyvateli různých typů sociálně vyloučených lokalit je prokazatelné, že lidé z těchto míst se mnohem častěji stávají obětí než pachateli kriminality,“ řekl Právu jeden z členů výzkumného týmu Václav Walach.

Ke spáchání zločinu během svého života se antropologům doznala čtvrtina respondentů z ghett a 16 procent lidí z jejich okolí. Ve svých výpovědích se respondenti nemuseli svěřovat jen se svými delikty, které byly pravomocně potrestány, ale třeba i s přestupky a skutky, které nemusely být ani vyšetřovány.

Za stejných podmínek pak měli lidé popisovat případy, kdy se stali oběťmi kriminálního jednání, a rozdíly mezi oběma populacemi výrazně vzrostly. Ztráty na majetku připustilo 36,5 procenta obyvatel ghett, zatímco ostatní 24,4 procenta. V případě násilných činů šlo o 30 a 17 procent. Ovšem počet tázaných lidí žijících v okolí ghett byl nižší, a to 590 osob.

„Nejčastěji se lidé z ghett stávají obětí násilí z nenávisti. Patří tam slovní útoky, různé narážky, urážky, hlavně rasistické. Ale jsou tam i případy fyzického násilí,“ přiblížil Walach. Celkově se „násilí z nenávisti“ dotklo nejméně 12 procent obyvatel vyloučených lokalit, ale ve zbytku regionu jen 2,4 procenta.

Druhým nejčastějším typem kriminality, jehož se lidé z vyloučených lokalit stali obětí, je krádež kola či motocyklu. U vyloučených se to týká devíti procent, ostatním se krádež daného typu stala opět ve 2,4 procenta případů.

„Tyto krádeže mají různou hodnotu. Když je okraden chudý člověk, znamená to pro něho větší ztrátu. Když vám ukradnou kočárek, tak si koupíte nový. Ale oni často nemohou. Přijít o kolo může komplikovat život, pokud někdo nemá na MHD,“ popsala další členka výzkumného týmu Alica Brendzová.

Dalším nejčastějším příkořím jsou prosté krádeže, vyhrožování násilím, vandalismus, vloupání, pracovní vykořisťování, podvody či fyzická napadení. Opět z nich vycházejí obyvatelé ghett hůř. Pouze v šesti z 26 mapovaných jevů byli oběťmi lidé z oblastí mimo vyloučené lokality častěji. Jsou například častěji vystaveni nabízení drog, pokusům o vloupání, krádežím z aut, korupci, loupežným přepadením či krádežím automobilu.

Naopak u nich nebyl na rozdíl od lidí z ghett zaznamenán jediný případ třeba sexuálního zneužití, znásilnění či žhářství.

Výzkum také ukázal, že lidé z ghett často zákon překračovali a rovněž mají za sebou i pobyty ve vězení. Dohromady jich bylo 413 oproti 17 lidem z okolí, podíl činí 16 procent a tři procenta. Většinou to bylo za fyzické napadení, za něž bylo nepodmíněně odsouzeno k odnětí svobody 30 procent, resp. 18 procent. Za krádež šlo sedět 21, resp. šest procent. U rozsudků za neplacení alimentů a podvodů byl rozdíl 5,5 a 5,9 procenta.

Tři lidé žijící v ghettech se přiznali k zabití, stejně tolik k vraždě. „Jak si vysvětlit, že lidé z vyloučených lokalit jsou častěji odsouzeni k trestu vězení? Je spíše méně pravděpodobné, že by to bylo proto, že více páchají kriminalitu. I jinde ve světě platí, že většina lidí z nižších vrstev zákon dodržuje. Chudoba není zpravidla dostatečným důvodem krást. Kradou i děti bohatých, třeba kvůli adrenalinu či uznání vrstevníků,“ vysvětlil Walach.

Jednou z možností je, že se policie o sociálně vyloučené lokality více zajímá, tudíž je stíhání efektivnější. Ale i policisté v rozhovorech s antropology připouštěli, že sociálně vyloučené lokality nejsou epicentrem kriminality.

„Říkali nám, že ve vyloučených lokalitách není kriminalita dostatečné téma. Jsou horší místa. Typicky v Havířově, kde jsem dělal svůj první výzkum, je víc kriminality v centru. Zastupitelé sice často hovořili o tom, jak hrozná je kriminalita v té lokalitě, i místní si na to stěžovali. Ale ředitel městské policie tehdy řekl, že z hlediska statistik i poznatků z ulice tam zvýšená kriminalita není. Někteří zastupitelé to však nechtěli slyšet a dál přilévali olej do ohně,“ popsal Walach.

Podle něj může být výkyv ve statistikách přiznané kriminální činnosti dán i tím, že se v ghettech nadprůměrně koncentrují lidé, kteří opouštějí vězení. „Oni jsou také stigmatizováni na trhu s bydlením a majitelé ve vyloučených lokalitách jsou často jediní, kteří jim bydlení poskytnou,“ uvedl Walach.

Podle Brendzové hraje svou roli i přístup soudce. Sociální prostředí totiž může být pro běžného občana polehčující okolností, ale pro lidi z okraje společnosti přitěžující, čemuž pak odpovídá výše trestu. „Máme na to v Česku málo výzkumů, ale ukazuje se, že u různých soudů může člověk za stejnou činnost dostat různý typ trestu,“ doplnil Walach.

A pak není jasné, jak moc nápravným zařízením věznice je. „Já ho znala odmala, hodný kluk, měl rodinu, pracoval. Pak ale kvůli vlastní blbosti šel sedět, ani mu nedali podmínku. Pár měsíců, ale když se vrátil, tak to s ním už nebylo k vydržení: čórky, dluhy, frajeřiny, bitky a už tam byl zase,“ popsala výzkumníkům 53letá žena z ghetta.