Článek
Nacistické Německo v půlce roku 1944 vypadalo ještě mohutně. Jeho vojska byla v Norsku, u Narvy a Pskova, v Bělorusku, na Balkáně, zbrojní výroba přes masivní bombardování dosahovala právě vrcholu. Ale to bylo jen zdání. Právě ve dnech kolem atentátu se spojenci probojovali z Normandie do nitra Francie a v Bělorusku utrpěl Hitler větší porážku než u Stalingradu. Konečná katastrofa byla neodvratná.
Červencové spříseženectvo tvořilo nesourodou směsici idealistů, duchovních, politiků konzervativních i levicových, odborářů, zhrzených generálů, nacistů. Nechyběly ani tak odpudivé typy, jako hrabě Helldorf, berlínský policejní prezident, přítel Goebbelsův a veliký "čistič" Berlína od Židů, či generál SS Arthur Nebe, který odsloužil jeden turnus jako velitel komanda, střílejícího v Rusku Židy. Antisemitismus byl ostatně vlastní většině z nich. Nikoliv krvavý, řešení "židovské" otázky však požadující.
Po uchopení moci chtěli spiklenci jednat se spojenci. Vojáci s Moskvou, kalkulovali se Stalinovým realismem. Cožpak v roce 1939 neuzavřel pakt s Hitlerem? A vyjdeme-li vstříc jeho evropským zájmům...? Odbojáři občanští šilhali po Západu: nebojí se snad Churchill dravého nástupu Sovětů do Evropy? Obě strany se mýlily. Ani Východ, ani Západ už od požadavku bezpodmínečné kapitulace ustoupit nemohly a ani nechtěly. Nebylo proč.
Kdyby se červencový puč zdařil, jistě by tak či onak zkrátil válku. Pravděpodobně by však opět vzkřísil legendu o dýce, vražené do zad v poli neporažené německé armádě. V Česku máme svůj důvod k tomu neronit nad nezdarem pučistů slzy. Zcela samozřejmě totiž předpokládali, že Rakousko i česká pohraniční území, urvaná nám v Mnichově, zůstanou součástí Německa. Čest a sláva patří všem Němcům, kteří se bez postranních úmyslů postavili Hitlerovi na odpor. O všech účastnících červencového puče, třebaže popravených, se to však říci nedá.
PRÁVO 19. července 2004