Článek
Jednou za čas se v rodině přehází pravidla. Třeba když si rodič uvědomí, že jeho dítě, které ještě nedávno žadonilo o peníze na svačinu a na nové boty, už vydělává. Ekonomicky se osamostatňuje a jeho role se nenápadně mění. Co se odehrává v hlavách rodičů? Jde o směsici hrdosti, úlevy, možná i lehkého šoku. „Když k tomu začne vydělávat víc než oni, je to známka toho, že udělali při výchově něco dobře. Podpořili jeho ambice, talent a schopnost postavit se na vlastní nohy,“ říká expertka na finanční gramotnost Jana Merunková.
Rodinná (ne)pohoda
„Ale mami, vždyť ještě bydlím doma.“ „Ano, ale lednička se sama nenaplní.“ Tenhle rozhovor by mohl viset zarámovaný nad jídelním stolem snad v každé druhé domácnosti, kde dospělé dítě už má své peníze, ale z „mama hotelu“ se zatím odstěhovat nechce nebo nemůže.
Dobře si vzpomínám, jak jsme tohle téma řešili, když dostal náš nejstarší syn první výplatu. „A proč musím přispívat, když tady skoro nejsem? Roman taky rodičům nic nedává,“ říkal nám snad obden. Jenže argument „skoro tu nejsem“ měl hned několik slabin. Doma sice neobědval denně, ale sprchu si dopřával pravidelně a v jeho pokoji se topilo. Museli jsme mu také připomenout, že něco stojí i odvoz popelnic či provoz výtahu. Některé věci jsou zkrátka neviditelné, dokud za ně člověk nezačne platit.
„Pokud už dítě nechodí do školy a získá stálou práci, dávám přednost férovému domácímu hospodaření, kdy by se mělo podílet na péči o domácnost i na výdajích za bydlení a stravu. Někteří rodiče si ani nemohou dovolit vše financovat sami, a tak příspěvek na bydlení i provoz, jako je nákup drogerie či potravin, požadují automaticky. Ale i když jsou movitější, měli by si o peníze říct. Pokud jej nepotřebují, můžou vybrané peníze dětem tajně šetřit,“ radí Veronika Kalátová, konzultantka finančního vzdělávání a autorka knihy Finanční zralost: Klíč k finanční spokojenosti.
U nás doma jsme si nakonec vysvětlili, že nejde o to, kolik peněz po synovi chceme, ale o princip – když vydělává, je fér, aby se nějakým způsobem podílel na nákladech místa, kde žije. „Důležité je, aby se děti naučily, že bydlení není zadarmo, a zvykly si hospodařit jen s částí svého příjmu. Pokud si nezafixují základní návyk, a to odkládat až 50 % příjmu na nutné režijní výdaje, můžou mít do budoucna s osamostatněním velké problémy. Přechod do reality pak bývá bolestivý a často vede k prvním nevhodným půjčkám,“ varuje Veronika Kalátová.
Nejde tedy o to, aby rodiče přenesli na dítě vlastní finanční povinnosti. Příspěvek může být klidně symbolický. Jeho smyslem totiž není zalepit díru v rodinném rozpočtu, ale naučit potomka, že vlastní výplata neznamená, že si pořídí všechno, co chce, a životní náklady má automaticky zdarma.
Symbol svobody
„Vydělám hodně, budu si užívat.“ Logika sebevědomého prohlášení je celkem pochopitelná, zvlášť když je člověku dvacet a jeho účet najednou vypadá několikanásobně lépe než ten rodičovský. Jenže nový telefon a každý den večeře v restauraci, na kterou se chodí obvykle jednou za měsíc, mají jednu nepříjemnou vlastnost. Peníze po nich rychle mizí.