Článek
1. Mají stejné rodiče, přesto je každý jiný
Také vás někdy napadlo: „Jak mohou být děti, které mají stejné rodiče a stejnou výchovu, tak odlišné?“ Jeden sourozenec vede firmu, druhý propadne závislosti. Jedna je průbojná, druhá celý život bojuje s pocitem, že na ni nezbylo místo. S vysvětlením přichází kanadský lékař a specialista na léčbu závislostí Gabor Maté, jenž v knize Roztěkaná mysl píše: „Dalo by se říct, že žádné dvě děti nemají úplně stejné rodiče, protože rodičovství, jehož se každému z nich dostává, se může v podstatných ohledech lišit.“
Velkou roli hraje pořadí narození. První dítě zažívá plnou pozornost rodičů, ale i jejich nejistotu. Další už přicházejí do rodiny, kde jsou rodiče zkušenější, zároveň však unavenější a jejich pozornost se dělí mezi sourozence. Vliv může mít i pohlaví a očekávání, která si s ním společnost spojuje. Rodiče jsou častěji opatrnější na dceru, protože „víte, jací kluci jsou“, zatímco syna po krátké instruktáži zahrnující kondom a banán, případně význam slova „ne“, vypouštějí ven s delší večerkou. Dcera pak může prožívat omezení a závidět bratrovi volnost. Ten si naopak stejnou volnost může vyložit jako nezájem rodičů o jeho život a odnášet si z toho pocity smutku.
Důležité jsou také osobnostní rysy dítěte. To hlasité, zvídavé a extrovertní může od unaveného, přetaženého rodiče často slyšet výčitky, moralizování nebo poučování, a získat tak pocit, že je rodič „pořád nespokojený“. Klidnější introvertní dítě může se stejným rodičem zažívat mnohem tišší a méně konfliktní vztah.
Gabor Maté k tomu dodává: „Nestačí, že rodiče všechny své děti milují stejně. Každé jejich lásku a péči zažívá jinak a svým temperamentem v rodičích také vyvolává jiné reakce.“
2. Všem sourozencům stejně
Anička dostala zmrzlinu, takže Martínek ji musí dostat také. Jedeme na hory? Jedou obě děti, a proto obě dostanou lyže i lyžáky. Tak je to přece spravedlivé, a tedy správné.
Jenže tím dítěti dáváme najevo, že není podstatné, co samo potřebuje nebo po čem touží, ale především to, co dostal někdo druhý. Jak píše americká psycholožka Becky Kennedyová ve své knize V jádru dobří: „V rodině se neřídíme tím, aby každý dostal totéž, ale individuálními potřebami dítěte.“
Ano, když dáte pětiletému zmrzlinu a mladšího sourozence se zeptáte, co by chtěl on, ve většině případů odpoví, že to samé. Učit se naslouchat vlastním přáním je dlouhý proces – mnozí dospělí to ostatně neumí dodnes. Právě proto má smysl v tom vytrvat. A pokud je něco, co stojí za to mezi své potomky rozdělovat opravdu spravedlivě, pak je to naše pozornost k jejich životu a čas, který s nimi trávíme.
3. Děti potřebují kamarády
Přání rodičů, aby jejich děti měly kamarády, často doprovází obava: „Co když se chytí špatné party?“ Podle vývojového psychologa Gordona Neufelda, zakladatele vzdělávacího institutu pro děti a rodiče v kanadském Vancouveru, toto riziko výrazně roste tehdy, když dítě nemá pevné vztahové ukotvení u dospělého. Jak píše společně s Gaborem Matém v knize Držte si své děti: „Děti mají vrozenou potřebu hledat orientaci u zdroje autority, blízkosti a vřelosti.“ Když takový vztah chybí, instinktivně hledají jiný orientační bod. Podobně jako se osiřelé káče může připoutat k nejbližšímu pohybujícímu se tvoru či objektu, může se i dítě začít orientovat především podle vrstevníků. To se stává častěji, pokud jsou rodiče dlouhodobě zahlceni prací, vlastními problémy nebo pro dítě nejsou emočně dostupní.