Článek
Už u pokladen se vzduchem nese vůně vlhkého jehličí a písku. Tmavnoucí mraky na obloze naznačují, že dnes nevyhnutelně dorazí déšť a mohl by útlé schůdky vedoucí po úbočí Adršpašsko-teplických skal velmi snadno proměnit v kluziště. Myšlenky na návštěvníky padající po mokrých schodech jako pytel brambor se mi podaří zaplašit hned, jak spatřím kousek za vstupem malebné jezírko se smaragdovou hladinou.
Tím se Goethe na rozdíl od dnešních návštěvníků kochat nemohl. Jde totiž o pozůstatek pískovny využívané mezi lety 1920 až 1971. Po ukončení těžby se přestala z jámy odčerpávat voda, která do ní přirozeně přitékala, a tak vzniklo jezírko s hloubkou až 12,5 metru. Přirozeně jde o první zastavení všech turistů, na březích jich je roztroušeno hned několik a takřka všichni si romantickou scenérii fotí. Okolo vede také kilometrová trasa značená modrou barvou.
Jezírko Pískovna vzniklo až ve druhé polovině 20. století.
Na hlavní okruh skalním městem nás navádí zelená. Cesta je zprvu natolik nenáročná a víceméně rovinatá, až si lámu hlavu s tím, proč je potřeba si na ni vyhradit tři hodiny, když měří jen 3,5 kilometru. Sladká nevědomost.
Ještě před rozcestím s 24metrovou Homolí cukru, jejíž úzkou třímetrovou základnu ve vtipu podepírají klacíky, si všímám skal opatřených textem. Takhle se tu dříve podepisovali turisté, a tak stěny vypadají jako návštěvnická kniha. Některá jména jsou stále perfektně čitelná a vytvářejí v pískovci zajímavý vzor, skoro natištěný.
Od Homole cukru přicházíme volným krokem ke gotické bráně, patrně nejfotografovanějšímu místu Adršpachu. Vstupuje se skrze ni mezi samotné skalní stěny; je to takový portál oddělující civilizaci od mystického světa pískovců.
Do Myší díry se zataženým břichem
Adršpašsko-teplické skály navštěvovali turisté už v 18. století, tehdy se ale zdaleka nedostali všude jako dnes. Šlo o dost nepřístupnou lokalitu, čehož obyvatelé z okolí využívali v době válek, kdy tu nacházeli úkryt. Ironií osudu to změnil ničivý požár v roce 1824, který sežehl většinu lesa a odhalil dosud skryté skalní útvary.
V roce 1828 pak adršpašské panství zakoupil baron Ludvík Karel Nádherný, jenž začal lokalitu zvelebovat a upravovat. V roce 1839 nechal například zbudovat onu gotickou bránu, tehdejší vstup do skalního města, ale také síť chodníků, mostů, lávek a schodišť.
Díky nim je návštěva Adršpachu takřka bezbolestná. V první polovině jsou k vidění útvary jako Krakonošův zub, Čertův most anebo Eliščina věž. Rovinka vede až k Malému vodopádu, k tomu Velkému je potřeba vystoupat.
U něj se nachází Goethova busta jako připomínka básníkovy návštěvy v roce 1790, kdy sem přijel studovat přírodu. Divoký charakter místa ho uhranul. Možná v něm namísto romantického chaosu, k němuž měl v pozdějším věku poněkud komplikovaný vztah, spatřoval řád a klid. Na Adršpach lze jistě nahlížet oběma způsoby.
Když mě ale za polovinou trasy překvapí, kolik se najednou objeví schodů, stoupání a s tím také pomalu se sunoucích lidí, přikláním se spíš k tomu chaosu. Jestliže byla první část víceméně vhodná i pro kočárky, v druhé se člověk zapotí. Ale tak akorát, není to zase výstup na Mont Blanc. A alespoň se konečně otevírají panoramata, malá i velká, a člověk si může skály prohlédnout z výšky.
Vyhlídka Velké panoráma vybízí ke kochání.
Tato část skalního města se turistům zpřístupnila až v roce 1980 a nabízí jedny z nejznámějších útvarů, včetně nejvyšších 81metrových Milenců: dvou skal, které se k sobě nahýbají k polibku. Podobně ční do nebes také Starosta a Starostová, za nimiž následuje jen půl metru široká skalní průrva zvaná Myší díra. Nic pro klaustrofobiky, prostoru je opravdu málo, a to se svými 75 kilogramy opravdu nemívám problém se někam vejít.
Tím skalní město v podstatě končí, cesta vede zpět k Homoli cukru. A skutečně trvalo dobré 2,5 hodiny trasu projít. Mohly za to ale hlavně četné fotozastávky, protože v Adršpachu je hezkých zákoutí nespočet. Déšť se nám jen tak tak vyhnul, i když vidět skály za lehkého mystického oparu musí být taky zážitek.
Někteří turisté si návštěvu prodlužují ještě plavbou na loďce od Velkého vodopádu skrze čtyřkilometrovou Vlčí rokli. Ta odděluje Adršpašské a Teplické skály, přičemž ty druhé jsou rozsáhlejší částí národní přírodní rezervace, která celkově zabírá plochu přes 17 km2. Také Teplické skály vedou úchvatným prostředím a kolem řady majestátních útvarů, jako je třeba Skalní koruna.
Do Adršpašských skal se musí vstupenka kupovat v předstihu na konkrétní časové okno, což má trochu rozptýlit davy. Lidí tu je totiž opravdu hodně. Ale může se jim při vší té okolní kráse vůbec někdo divit?
