Článek
Procházím po jedné z hlavních štramberských tepen, která město protíná. Z obou stran ji obklopují různě velké roubenky, které působí nanejvýš pohádkově. Jak se přibližuji k centru, roztomilých staveb, zejména měšťanských barokních domů, přibývá. Nejvíc, rovných 22, jich je na náměstí, jemuž dominuje kostel sv. Jana Nepomuckého.
Můj zrak se přesto stále upíná nad střechy, kde se do nebe tyčí věž Trúba. Ta je společně s pár kamennými zdmi prakticky tím jediným, co zbylo ze štramberského hradu a viditelná je už zdaleka.
Raná historie památky je zahalena tajemstvím. Údajně ji mohli nechat vybudovat templáři, k tomu však neexistuje přímý důkaz. Teorii posiluje především fakt, že řád ve středověku na Moravě působil a jeho členové tam měli majetky.
Zatímco přesné datum založení hradu neznáme, první dochovaná písemná zmínka o existenci Štramberku se datuje ke 4. prosinci 1359. Už dříve tu ovšem existovala osada, kterou během nájezdů ve 13. století zpustošili Mongolové. Markrabě Jan Jindřich Lucemburský, bratr císaře Karla IV., nařídil osadu znovu vystavět a opevnit, načež jí udělil městská práva.
Oblast Štramberka byla nicméně obydlená už v pravěku. Dokládají to nálezy z jeskyně Šipka, která se nachází na úbočí vrchu Kotouč. Roku 1880 objevil učitel a archeolog Karel Jaroslav Maška v jedné z chodeb zlomek spodní čelisti neandrtálského dítěte. Tyto ostatky jsou datovány do doby před zhruba 40 tisíci lety.
Rozhlednou už přes sto let
Ve stoletích následujících po smrti Jana Jindřicha Lucemburského si hrad přehazovali majitelé jako horký brambor; vystřídali se tu páni z Kravař, páni z Cimburka, Puklicové z Pozořic, páni z Boskovic, Vladykové z Hustopeč, posledními šlechtici byli v 16. století páni ze Žerotína. Pak panství odkoupili novojičínští měšťané.
Středověk byl značně divokou dobou, vyznačoval se četnými válkami i loupeživými výpady, a tak se stalo, že byl hrad roku 1646 pobořen. Když ho chtěli jezuité, kteří se tu ukrývali před Švédy, znovu vystavět, moravský zemský hejtman Kryštof Pavel hrabě Lichtenštejn jim v tom zabránil. Koncem 18. století se zřítila přední část hradu a od té doby stavba pustla. I proto z ní kromě věže mnoho nezbylo.
Trúba je dnes jedním ze symbolů města a má už na první pohled velmi rozpoznatelnou siluetu. Vděčí za to zejména dřevěnému ochozu, odkud se otevírá úchvatný výhled do okolí. Věž je koneckonců od roku 1904, kdy došlo k přestavbě hradu pro turistické účely, oficiálně rozhlednou. Na její vrchol vede 180 schodů, cesta vzhůru docela odsýpá. Dolů je to tradičně o něco horší.
V témže roce byl pod věží přistavěn ještě hostinec Jaroňkova útulna a v roce 1925 přibyla na nádvoří také turistická ubytovna.
Z areálu hradu vycházím druhou přístupovou cestou – první vede rovnou z náměstí – do Jaroňkovy ulice. Ta je ve Štramberku patrně tou nejhezčí, protože je dlážděná, klikatá a lemují ji nejhezčí roubené domky. A Trúba na ně ochranitelsky dohlíží. Člověk si tu opravdu přijde jak v pohádce nebo oživlém betlému.
Nasolené uši proměnili ve sladkost
Vracím se na náměstí a následuji vůni, která mě přivádí rovnou do jedné z pekáren štramberských uší. Jsou to malé kornoutky z perníkového těsta, které ještě teplé krásně křupou a chutnají skvěle. Někde je plní šlehačkou a čokoládovou polevou, ale popravdě jsou nejlepší jen tak samotné. Koupit je lze prakticky na každém kroku, v centru napočítám snad deset prodejen.
Štramberské ucho je kornoutek z perníkového těsta.
V minulosti se této pochutině, kterou od roku 2007 chrání evropské zeměpisné označení, říkalo uši Tatarských. A k tomu se váže morbidní legenda.
Když na Moravu vpadli ve 13. století Mongolové, obyvatelé se před nimi prchli ukrýt na vrch Kotouč. Nájezdníky se jim podařilo přelstít a zahnat na ústup. V jejich vylidněném táboře pak nalezli pytle plné nasolených lidských uší, které Mongolové odřezávali zabitým křesťanům. K uctění jejich památky začali Štramberští péct perníkové pečivo ve tvaru ucha.
Od roku 1660 se pak na vrch Kotouč, kde se nachází zmiňovaná jeskyně Šipka, pořádaly pouti jako připomínka vítězství nad Mongoly. Sladké uši se při nich rozdávaly návštěvníkům.
Já si jeden voňavý perníkový kornoutek vychutnávám ve stínu stromů na náměstí a část lidského těla v něm raději nehledám. Chutná mi tak o poznání víc.
