Exponáty Muzea nočníků a toalet mají cenu zlata

Během obnovy středověké tvrze totiž objevili zbytek kamenného záchodu, prevétu, o němž jim posléze znalci řekli, že se jedná pravděpodobně o vůbec nejstarší dochovaný středověký záchod na našem území. Dosud si prvenství držel prevét na Přimdě. „Tehdy se zrodil zájem mého manžela o historii hygieny,“ vzpomíná Renáta Sedláčková.

Renáta se rozhodla partnera v jeho nové zálibě podporovat. K různým příležitostem proto dostával od ní i od přátel nočníky, až se z toho vyvinula sběratelská vášeň.

„První výstavu nočníků a toalet jsme připravili ve Vodárenském muzeu v Podolí. Začali jsme objíždět starožitnictví, sledovat aukce, inzeráty. K dnešnímu dni máme asi 2000 exponátů a kvůli nim jsme zrekonstruovali dům a ve dvou podlažích je vystavujeme,“ říká spoluzakladatelka muzea.

„K historii hygieny není příliš písemných podkladů, takže je poměrně náročné dobrat se věrohodných informací. Nejstarší civilizací, která řešila problematiku záchodů, byla minojská kultura před třemi tisíci lety. Minojský palác měl kromě spousty místností i koupelny s teplovzdušným vytápěním, přepychové vany a vedle nich odvodňované klozety. Díky dostatku vody ve studních byly v podlahách odtoky, které končily mimo obytné prostory.“

Nejhorší situace v oblasti hygieny nastala ve středověku, kdy se lidstvo přiblížilo hospodářskému zvířectvu. Vykonávat potřebu se chodilo do přírody, do chléva nebo na dvůr ke hnojišti. Dvorce na vyšší úrovni měly u hnojiště vystavěný malý dřevěný domeček. V noci posloužily nočníky zastrčené pod postelí.

Panstvo na hradech a tvrzích používalo již zmíněné kamenné prevéty, které byly předsazeny v arkýři na krakorcích na obvodové zdi domu. Odpad padal do hradního příkopu. Odtud vznikla věta: „Dále, od hradu dále.“

Teprve renesance přinesla zlepšení. V roce 1596 sestavil John Harrington pro královnu Alžbětu první water-closet. Tvořila jej nádržka na vodu, vypouštěcí trubky, prkenné sedátko, trubky z nádržky, odpadu a výtoku do žumpy. Voda se dovnitř vpouštěla ventilem a tryskala tak, že omyla celou plochu. Na svých cestách Alžběta používala cestovní stolici ve tvaru lodního kufru.

Ovšem takový francouzský král Ludvík XIV. nikdy záchod nepoužil, jen svou stolici a podobně i jeho syn a vnuk. Ludvík XV. na stolici udílel i audience. Po skončení napoleonských válek roku 1815 nastaly v celé Evropě velké změny. Zlom feudální společnosti znamenal pro měšťanstvo přiblížení se ke šlechtě. Vytvářel se nový styl interiérů a rostly nároky na hygienu.

Vznikaly nové typy nábytku a masově se rozšířily i přenosné klozety zabudovávané do truhel, židlí, křesel. I pro noční vázy neboli nočníky se vymýšlely rozličné skříňky. Objevil se také toaletní papír, který ovšem třeba v Číně znali už od 6. století.

Tenké hedvábné papírky byly složené jako knížka, probité hřebíkem a mohly se zavěsit i na stěnu. Do té doby se na utírání používalo všelicos — listí, mech, tráva, seno či textilie.

Je neuvěřitelné, co všechno se manželům Sedláčkovým podařilo vypátrat o tak zdánlivě banálním předmětu, jako je nočník. Při prohlídce muzea se podivujete kráse a rozmanitosti.

Nejcennější je kousek zhotovený pro Napoleona Bonaparta kolem roku 1815. Má tvar klasické antické vázy se dvěma držadly a je z kameniny v barvě cukrové třtiny. Vyrobila jej manufaktura Tew Park v Oxfordshiru, jenže francouzský vojevůdce si jej nakonec do svého vyhnanství na ostrov Svatá Helena nevzal. Jeho nepřátelé vznesli námitky, že koupelnová sada působí pro poraženého příliš vznosně.

V roce 2005 byla noční váza pro Napoleona dána do dražby londýnské aukční síně Bonhams, odkud ji manželé Sedláčkovi získali do své sbírky. Jistě netřeba dodávat, že má cenu zlata.

Snad nejdojemnější příběh provází krásnou toaletní soupravu s nočníkem z mléčného opalinového skla, vyrobenou skláři v oblasti Nového Boru kolem roku 1860.

„Jelikož se nočníky z foukaného skla běžně nevyráběly, usuzuji, že šlo patrně o soukromou kolekci místního skláře. Souprava byla používaná v rodině slečny Kamily, která žila ve Varnsdorfu a v roce 1943 pracovala v továrně, kam byla zároveň na práci totálně nasazená Milada Trubová. Z dívek se staly nerozlučné přítelkyně. Na konci války se Kamila zamilovala do amerického vojáka, v roce 1946 se za něj vdala a odjela s ním do USA. Toaletní soupravu si odvezla s sebou. Žila v Chicagu, kde byla početná česká komunita,“ vypráví.

„Její kamarádce z mládí, již vdané paní Miladě Trubové-Fialové, se podařilo za ní emigrovat v roce 1968. Kamila před svou smrtí v roce 1976 věnovala Miladě část svých osobních věcí včetně této soupravy. Ta ji měla vystavenou v koupelně pro hosty až do roku 2006, kdy ji získal po jejím úmrtí syn Jan. V roce 2011 dal předměty do aukce, nám se podařilo je koupit a po 60 letech vrátit do vlasti.“

Často jsou s nočníky spojené veselé příběhy. Není divu, že se využívají i jako recesistické dary k nejrůznějším příležitostem. Například ve Francii existuje tradice svatebních nočníků, v nichž se novomanželům přináší po svatební noci jídlo. Bývá to banán, čokoláda, kaštany, červené víno, chléb i koření.

Kuriozitou jsou dámské nočníky ve tvaru omáčníku, tzv. bourdaloue. Jméno dostaly po francouzském jezuitovi Louisi Bourdaloueovi ze 17. století, který proslul poutavými, ale údajně až čtyřhodinovými proslovy. Aby jeho obdivovatelky nemusely odcházet na toaletu, braly si s sebou do kostela omáčníky, do nichž mohly pod svými širokými sukněmi vykonat potřebu ve stoje přímo v chrámu páně.

Porcelánky se nápadu chopily a začaly vyrábět nádoby podobného tvaru. Někdy mate i stejný dekor na nádobí i na toaletních soupravách, takže se jednotlivé předměty dají lehce zaměnit…