Článek
Záběry ze země i z dronu, které poskytla agentura Reuters, ukazují poušť v místech, která kdysi opanovala voda. Moynaq leží v autonomní republice Karakalpakstán na severozápadě Uzbekistánu. Město patřilo k významným rybářským centrům oblasti, fungoval zde rušný přístav i velký závod na zpracování ryb.
Zlom přišel v 50. a 60. letech, kdy začalo cílené odvádění vody z řek Amudarja a Syrdarja kvůli zavlažování zemědělské půdy. Přítok do Aralského jezera výrazně klesl a vodní plocha se začala zmenšovat. Pobřeží postupně ustoupilo daleko od Moynaqu a odkryté jezerní dno se proměnilo v poušť Aralkum.
Nejvýraznější připomínkou někdejšího života u vody je dnes takzvaný hřbitov lodí. Rezavějící plavidla stojící v písku vypadají trochu jako kulisy sci-fi filmu. Moynaq byl přitom prosperujícím přístavem ještě do poloviny 80. let.
Aralské jezero na pomezí Uzbekistánu a Kazachstánu pokrývalo bezmála 70 tisíc kilometrů čtverečních. Dnes z něj zbývá jen malá část o velikosti asi deseti procent původní rozlohy a pobřeží je od Moynaqu vzdálené zhruba 150 kilometrů.
Moynaq přitom není opuštěným městem. Žije v něm více než 15 tisíc lidí. Hřbitov lodí a muzeum věnované historii Aralského jezera patří k hlavním turistickým lákadlům v oblasti. Do pusté krajiny bývalého jezerního dna se pořádají i terénní výpravy.
Nevšední spojení pouště, rezavých vraků a příběhu zmizelé vody dává Moynaqu atmosféru, která se značně liší od typičtější turistické tváře Uzbekistánu. Historická města Samarkand nebo Chiva lákají na zdobené mešity, modré kopule, minarety a načančané paláce. Hřbitov lodí nabízí jen písek, zkorodovaný kov a tajemnou atmosféru.
