Článek
Fabriku koupili Zbyněk Šafránek a Honza Bui a s obrovským nadšením ji postupně opravují. Prostorům dali nové využití, zázemí tady našla třeba chráněná dílna s místy pro padesát lidí, v další části továrny můžete slyšet klapat původní textilní stroje vyrábějící ponožky. Jsou tady kanceláře, za dalšími dveřmi se cvičí jóga a jinde voní dřevo z malého truhlářství. V jednom z domů v areálu jsou pak byty.
„Tady všude ještě máme volné místo k využití,“ ukazuje při prohlídce areálu Zbyněk Šafránek na rozsáhlé sály ve vyšších patrech, jimž vévodí mohutné trámy na stropech a původní litinové sloupy.
Tyto prostory naposledy sloužily zemědělcům jako sklady krmiva, dokonce tu prý i chovali krávy. Teď ale září novotou a nabízí z oken výhled do okolní krásné krajiny kolem řeky Smědé.
„Všechno tady bylo rozpadlé, postupně to dáváme dohromady. Kolega má rád historii a já velké prostory,“ podotýká Honza Bui a ukazuje na fotky na zdech schodiště, na nichž je továrna v době, když ji koupili. Vyčistili nejen budovy, ale i okolí. Odkryli tak třeba starý náhon anebo vyčistili od naplavenin původní jez.
Areál má svá tajemství
Noví majitelé jsou v současnosti svým způsobem také badateli, protože v továrně stále něco objevují. Naposledy odkryli části Francisovy turbíny, která poháněla stroje v niťárně někdy kolem roku 1930. Část z ní svépomocí vyhrabali z nánosů zavážky, část na odkrytí zatím čeká.
Narazili i na pozůstatky ještě starší vodní turbíny anebo našli dobový výtah z 19. století. Vyrobila ho firma Jung a Rachel z Liberecka, která na přelomu 19. a 20. století patřila mezi významné výrobce technických zařízení a specializovala se právě na výtahy.
A to není vše, Bui s Šafránkem tu našli také šest zazděných místností, o nichž se vůbec nevědělo; šlo o pozůstatky parní elektrárny. „Jedna místnost je i za stěnou schodiště, ale zatím netušíme, co přesně v ní je. Každopádně je tu ještě dost věcí na objevování,“ podotýká Šafránek a dodává, že díky nájemcům si budova na opravy sama vydělá.
Bitva o cigarety
Historii má areál v Poustce skutečně spletitou. Za dob správy hraběcího rodu Redernů to byl mlýn a pila, pak tkalcovna, která produkovala lněné nitě, obuvnické a konopné příze a špagáty. Před 2. světovou válkou se tu rozběhla i výroba kovového zboží, která nahradila textilní produkci, jež nepřežila krizi ve 30. letech minulého století. Po válce byla fabrika začleněna do národního podniku Továrny stavebního kování Liberec.
„Zajímavostí je, že tady za druhé světové války vyráběli cigarety pro německý Wehrmacht. A lidé nám donesli i pár historek, které jsou s tím spojené. Prý se tady mezi Rusáky a Němci o tu továrnu střílelo, protože Rusové chtěli cigarety taky,“ vypráví Šafránek.
Pamětníci vzpomínají také na to, že se tu po válce vyráběly kávové mlýnky či kelímky pro tavení hliníku. „Dva mlýnky jsme našli na blešácích, ale od místních víme, že bakelitové dobře hořely, tak s nimi lidé hodně topili a asi jich moc nezbylo,“ doplňuje Šafránek. Mimochodem majitelé by uvítali více předmětů, které souvisí s historií továrny. „Třeba něco, co se tady vyrábělo, mají lidé doma. Byli bychom rádi, kdyby nám pomohli sbírku rozšířit,“ doplňuje Šafránek.
Informace o továrně hledají, kde se dá, a stále objevují něco nového či nečekaného. „Nevíme, jestli bude mít rekonstrukce téhle budovy někdy konec. Ale zatím nás to baví,“ dodává Šafránek.
Lidé mohou přijít na prohlídku v rámci akcí, ale majitelé mají v plánu nechat některé části přístupné celoročně. Třeba zmíněnou turbínu. Nechali proto vyrobit i informační cedule a do budoucna chtějí vedle továrny nabídnout i romantické ubytování u řeky v maringotce.