Romantická jezera uprostřed Knedlíčkových hor: rakouské Turrachsee

Atrakci tady říkali žihadlo. Právem. Bob uháněl dolů pořádně svižně. V zimě je na zdejších stráních sjezdovka. V bobu seděla drobná blondýnka. Měla zapnutý bezpečnostní pás jako v autě. Rychlost sjezdu si určovala dvěma ručně ovládanými brzdami.

Ze začátku byly koleje, nebo spíš vodiče, nízko nad zemí, pak dráha opsala několik dramatických oblouků vysoko nad ní.

Při sešupech do údolí a vlnách nahoru i dolů udělal žaludek blondýnky něco jako pár stojek. Byla to pořádně adrenalinová zábava. Po sjezdu dlouhém víc než kilometr a půl následoval závěrečný sešup, pak zatáčka doleva a ocitla se na konci. Na Nocky Flitz, jak tu atrakci říkají, je příjemné i to, že si na ní můžete zařádit v létě stejně jako v zimě.

V hladké hladině jezera v Turracher Höhe se odrážely bílé mraky plující po obloze. Jeho středem vede hranice mezi Štýrskem a Korutany. Voda v něm mívá i v letních měsících kolem 18°C. Leží ve výšce 1763 metrů. Přesto jsem si v jeho průzračných vodách krásně zaplaval. Ale ne, že bych byl takový otužilec.

V jezeře je totiž u hotelu Hochschober zvláštní bazén. Nemá dno, takže do něj natéká jezerní voda. Tu ohřeje na velmi příjemnou teplotu tzv. zbytkové teplo z hotelu. Teplejší voda je u hladiny. Pokud ponoříte nohy hloub, cítíte, jak přibývá chlad. U hladiny to ovšem bylo krásné kafíčko: 37 °C. Nejvíc si ho vychutnáte v zimě, v zasněžené krajině, uprostřed mohutných hor, kdy na ztichlém jezeře stoupá z hladiny bazénu jemná pára.

Jezera jsou tu v okolí ještě další dvě: Zelené a Černé. Vydali jsme s k nim na elektrických kolech (říká se jim e-biky). Půjčili nám je v našem hotelu. Jejich skromný elektromotor sice nejede za člověka, ale pomáhá do kopců, takže se mu do nich šlape výrazně lehčeji. Tady na náhorní plošině sice nemusíte zdolávat strmé svahy, pár kopečků však ano.

U zeleného jezera jsme si sedli na lavičku a pozorovali v čistém jezeře pstruhy, kteří v mělkých a teplých vodách u břehu hledali něco k snědku. Šuměly tu stromy a lehce voněly borovice limby. Idylka, že by se dala krájet.

Místní však mají o ní občas i jiné představy: nakládají šišky z limby do lihu a vyrábějí tak svéráznou kořalku, limbovici. Říká se jí tady silberschnaps.

Vydali jsme se na túru do kopců směrem k hoře Kornock (2193 m). Ze silnice, po které stoupáme do kopců, je po chvíli polní cesta a pak už jen úzká horská stezka. Minuli jsme koně volně pobíhající za ohradou a po stráni se neslo vyzvánění zvonků, které měly na krku pasoucí se krávy.

Vyšplhali jsme se až k výstupní stanici lanovky Kornockbahn a před námi se v lehkém oparu otevřelo krásné panorama okolních hor. Říkají se jim Nockberge, což by se dalo volně přeložit jako Knedlíčkové hory. Jejich tvary připomínají totiž knedlíčky v polévce. Mezi pastvinami jsme pak došli až na romantickou vyhlídku.

Jezero Turrachsee a domečky v Turracher Höhe odsud vypadaly, jako bychom je pozorovali z letadla. Hory na východě se zařezávaly do nízko letících mraků. Lehce tu pofukoval vítr a cítili jsme tu majestátní sílu horských štítů. Marně se ji snažím zachytit na fotkách. V nejlepším případě se mi povede líbivá pohlednice.

Klobásy, libový špek, spätzle (speciální těstoviny) se sýrem a cibulí, ale i spoustu dalších místních specialit můžete ochutnat na horské chatě AlmZeit Hütte u stanice Panorama. Já jsem si dal jemňounké jehněčí, které se rozpadalo v puse. K tomu řízné místní pivo a limbovici místo zákusku.

Dolu jsme se vraceli za tmy a deště. Na cestu jsme si svítili čelovkami.

Z lesů stoupala mlha jako z huňatého kožichu pradávného zvířete. Její chuchvalce se ještě k ránu líně povalovaly na Turrachsee.

Jakmile vyšlo slunce, rozplynula se. Člověka napadlo, jak romantické tu musí být podzimní procházky.

V zimě se dá na jezeře bruslit. Také přes něj jezdí Seetaxi, což je sněžný skútr. Táhne za sebou na tyči hrozen lyžařů. Jak řidič přidá plyn, zvedá se za nimi mračno sněžného prachu. Studený vzduch štípe do tváří, takže rychlost vnímáte na vlastní kůži.

Jízda po Turrachsee je pěkný zážitek. Taxi převáží lyžaře od jednoho komplexu sjezdovek k druhému. Nemají tu nějaké ohromující množství tratí (38 kilometrů je spíš komornější areál). Užijí si ho ale lyžaři prakticky všech kategorií a nároků.

Na zdejších sjezdovkách můžete v zimě potkat také komorníka nebo komornici. Jezdí na sněžném skútru, jehož přední maska připomíná starší typy mercedesů. Měli by být posly dobré nálady. A taky jsou. Dětem rozdávají zdarma zmrzlinu a dospělým nalévají perlivé Prosecco. Mají přehled o počasí, o tom, co se kde děje, kde vaří co dobrého a když lyžaři potřebují s něčím pomoct, velmi pravděpodobně jim dobře poradí.

Co jsem si tu v zimě nejvíc vychutnal, to byl obývák. Říkají tak velké prosklené místnosti ve spodní stanici lanovky Kornockbahn. Jsou v ní sedací soupravy, kachlová kamna, automaty na kávu, televize, bar a hlavně masážní křesla.

Sváteční lyžaři jako já, kteří prožijí většinu roku u počítače, se do něj ke konci celodenního lyžování rádi svalí. Prokrví vám unavené svaly a často uvolní ty stažené. Neplatíte za to nic. Přesněji řečeno, je to služba, kterou získáte navíc, pokud si zaplatíte skipass na zdejší sjezdovky.

Začalo se stmívat a na břehu Turrachsee se rozsvítilo zjevení: Čínská pagoda. Tady jí říkají Čínská věž. Vypadala jako obrovská rozzářená lucerna. Ve Žlutých horách slavné Říše středu by člověka asi nepřekvapila. Ale v rakouských Alpách, na břehu jezera, turistu trochu zaskočí. Její stavitelé přivezli spoustu jejích součástí až z Číny. Je součástí areálu Hochschober. Pořádají v ní kurzy jógy, meditace, asijské masáže, malování na čínský způsob atd.

Byl jsem se ve věži podívat na čajový obřad. Sportovně vyhlížející dívka zalévala přesně podle předepsaných rituálů zelené lístky a naučenými pohyby lila nápoj do miniaturních pohárků.

Jako by však nepochopila, proč obřad tolik fascinoval třeba generály dávných japonských vojsk. Proč byli ochotní zaplatit za staré čajové konvice horentní sumy. Proč si po bitvě opláchli ruce od krve a šli se věnovat něčemu tak zdánlivě absurdnímu, jako je příprava čaje?

Důvod byl prostý. Pomáhal jim v tom, aby se zbavili prožitých hrůz a pokusili se zase vnímat jemnost i pomíjivou krásu pozemských věcí.

Viděl jsem tady ve věži před lety mladíka, který ten obřad pojímal přesně takhle, jako zážitek. Nebyla náhoda, že i jeho dech odpovídal jeho pohybům. S napětím se nadechl, s uvolněním vydechl. Jako v bojovém umění, jako v přírodě. Nejsilnější věci se v tu chvíli zdály být ty nejjemnější. I tady, v Čínské věži, na břehu průzračného alpského jezera.