Pražská secese: Styl, kterým město rozkvetlo

Sraz máme na Národní třídě, název vycházky zní „Styl, kterým Praha rozkvetla“. „Secese se považuje za poslední univerzální styl, objevuje se v Evropě i ve Spojených státech,“ říká nám Jarmila Škochová, průvodkyně Prague City Tourism. Secese pronikla do všech uměleckých sfér, od užitého umění přes sochařství a malířství, zmínit můžeme třeba vídeňského velikána Gustava Klimta, až po architekturu.

„Většina staveb, které dnes uvidíme, vznikla v prvním desetiletí předchozího století,“ doplňuje náš doprovod. S trochou nadsázky by se dalo říct, že secesní stavby jsou mezi průvodci oblíbené. „Leckdy mají rok vzniku uvedený přímo na fasádě,“ vysvětluje Jarmila Škochová. Hned před prvním z nich zjišťujeme, že slova o „rozkvetlé“ Praze byla namístě.

Jedná se o budovu Pojišťovny Praha, přestavěnou do secesní podoby v letech 1906 až 1907 Osvaldem Polívkou, na jeho jméno dnes narazíme několikrát. „Byl předním tvůrcem secese, úspěšným architektem, jeho tchánem byl starosta Sokola a také starosta Prahy Tomáš Černý, i to mu pomáhalo,“ tvrdí průvodkyně a upozorňuje nás na typické znaky tohoto uměleckého stylu.

„Této etapě secese se říká florální, rostlinná, na fasádách často najdeme výhonky, listy či plody, často jsou zobrazována také zvířata. V případě této pojišťovny se jedná o moudré sovy,“ dozvídáme se. Typické jsou arkýře a také balkony, jejichž pruty jsou často vyvedeny v zelené barvě. Všímáme si bohatého zlacení.

„Taková výzdoba kolemjdoucího upoutala, zároveň mu ovšem sdělila, co může od dané instituce čekat,“ říká průvodkyně s tím, že na fasádách se často objevují nápisy.

„Podívejte se zcela nahoru na okna, která jsou ozdobena tak, že vytvářejí nápis Praha, název instituce. Na arkýři mezi sovami je vyvedeno další slovo: pojišťuje. Konečně nad okny druhého patra čteme nápisy: život, kapitál, důchod a věno,“ popisuje náš doprovod. Když si vše přečteme odshora dolů, hned víme, co vše by nám tato pojišťovna ochránila.

Náměty pojišťovnictví znázorňují i reliéfy od Ladislava Šalouna. „To byl Polívkův častý spolupracovník. Většina z nás ho zná díky sousoší Mistra Jana Husa na pražském Staroměstském náměstí,“ dodává průvodkyně.

Díváme se také na sousední novorenesanční budovu Akademie věd a srovnáváme ji se stavbou pojišťovny. Zatímco první má uměřenou výzdobu, druhá nešetří výrazně zelenou barvou, zlatými ozdobami a nápisy. „Secesní stavby zpočátku působily neobvykle, a setkávaly se dokonce s nevolí Pražanů, kteří se o architekturu zajímali,“ říká průvodkyně. Byla to právě přílišná zdobnost, která byla secesi vytýkána.

Netrvalo však dlouho a zpočátku zatracovaný styl začal být vyhledáván movitými klienty. „Budovy ve stylu secese si nechávaly stavět banky, pojišťovny a také nakladatelství,“ zjišťujeme.

Pro příklad nemusíme chodit daleko, hned vedle Pojišťovny Praha totiž stojí Topičův salon. „Postavit si jej nechalo nakladatelství Františka Topiče, jeho jméno je na fasádě uvedeno hned třikrát,“ přibližuje náš doprovod. Architektem byl opět Osvald Polívka a na první pohled poznáváme znaky secese: bohaté zdobení a reliéfy, zlatou a zelenou barvu či výrazný balkon.

Pokračujeme do Spálené ulice, kde se zastavujeme před budovou První české vzájemné pojišťovny, opět od Osvalda Polívky. Prohlížíme si dvouocasého lva nebo znamení zvěrokruhu včetně raka či střelce a také letopočet 1827 – ten v tomto případě upomíná na rok založení pojišťovny.

Kdybychom šli dovnitř, objevíme zde jednoho netradičního obyvatele, úhoře jménem Pepík. Ten plave v kašně pod schody a jedná se v pořadí už o třetího úhoře tohoto jména. Ten první tu žil od roku 1914 a vzpomínal na něj i herec Jan Werich, jenž se sem na něj chodil dívat jako malý kluk s tatínkem. My pokračujeme do nedaleké Vodičkovy ulice, k dalšímu nádhernému domu – U Nováků.

Dokončen byl v roce 1904 a jméno architekta zřejmě tušíte, znovu jím byl Osvald Polívka. „Na této parcele stával v minulosti obchod řezníka Vodičky, odtud také název ulice,“ dozvídáme se. Secesní budovu si nechal postavit textilník Josef Novák.

Dnes se zde můžeme kochat také freskou Obchod a Průmysl od malíře Jana Preislera na fasádě budovy. Kdo se zadívá opravdu pozorně, uvidí pod okny reliéfy šplhajících žab.

Přicházíme na Václavské náměstí, kde nemůžeme vynechat hotel Evropa. Jeho secesní podobu mají na svědomí architekti Bedřich Bendelmayer a Alois Dryák, na výzdobě se podílel také architekt Jan Letzel. „Letzel působil také v Japonsku, například v Hirošimě postavil průmyslový palác,“ zjišťujeme. Palác zůstal stát i po výbuchu atomové bomby a dodnes v poničeném stavu slouží jako památník této mimořádně tragické události.

Na Václavském náměstí se také zastavujeme před secesním Peterkovým domem, a to ze dvou důvodů. Jednak je jeho autorem slavný architekt Jan Kotěra. Jeho jméno je zvěčněno na fasádě budovy stejně jako další významný údaj, který nás zajímá, rok 1899. Jedná se tak o nejstarší budovu na trase naší vycházky.

Jak také může vypadat secese, to se dozvídáme na rohu Václavského náměstí a ulice Na Příkopě. Palác Koruna zde mezi lety 1911 a 1912 postavil architekt Antonín Pfeifer pro instituci s opravdu dlouhým názvem: První česká všeobecná akciová společnost pro pojišťování na život. „Naštěstí se poté přejmenovala na kratší název Koruna,“ usmívá se průvodkyně. Musíme se snažit, ale nakonec i zde nacházíme ztvárněné ptactvo, stejně jako zelenou a zlatou barvu, zejména v koruně na vrcholu stavby.

K ní má průvodkyně ještě jednu zajímavost. „Majitelé Koruny se chtěli rozšiřovat dál, zakoupili proto parcely ve vnitrobloku. Měli v plánu koupit a zbourat sousední Haasův obchodní dům, jenže jeho vlastník prodej odmítl. Pojišťovna tak musela stavět v okolí tohoto domu,“ říká.

Výsledkem je poněkud zvláštní pohled. Vedle sebe tu stojí palác Koruna v pozdně secesním stylu, vedle něj, v ulici Na Příkopě, je novorenesanční Haasův dům a hned za ním následuje uzoučká stavba v totožném stylu jako Koruna, kterou se vstupuje do vnitrobloku.

Naše poslední zastávka je „exploze secesní barevnosti“, jak ji označuje průvodkyně Jarmila Škochová, jedná se totiž o Obecní dům na náměstí Republiky. „V těchto místech stával Králův dvůr, sídlo panovníků od Václava IV. až po Vladislava Jagellonského, který poté přesídlil na Pražský hrad a pak do Budína, dnešní Budapešti,“ říká náš doprovod.

Později si v těchto místech nechala pražská obec postavit svůj dům, stavělo se mezi lety 1905 a 1911 podle návrhů Antonína Balšánka a nám dobře známého Osvalda Polívky. „Říkalo se, že oba architekti neměli nejlepší vztahy. Komunikovat spolu měli skrze prostředníky nebo vzkazy na papírcích,“ přibližuje průvodkyně. Výsledkem nicméně byla reprezentativní budova se vším všudy.

Francouzská restaurace, americký bar, plzeňská pivnice, Smetanův sál určený koncertům, to vše bychom našli v interiéru. Na vnitřní výzdobě se podílely osobnosti jako František Ženíšek nebo Alfons Mucha, na fasádě zase najdeme mozaiku Hold Praze od Karla Špillara. Právě v Obecním domě byla 28. října roku 1918 vyhlášena samostatná Československá republika a stejně jako jiné secesní stavby byla i tato v době svého vzniku podrobována kritice. Tehdy se jí vyčítala přezdobenost, dnes se jí kocháme my i turisté z celého světa.