Nejlepší alpské sjezdy

Nejtěžší a nejnáročnější trať pro sjezd mužů Světového poháru (hned po Kitzbuhlském Hahnenkammu) se spouští z vrcholu Lauberhorn do hotelového letoviska Wengen, černou, 4,5 km dlouhou sjezdovkou s převýšením 1025 m. Mimo závod si ji může okusit i běžný smrtelník.

Terén střídá dlouhé přejezdy s rychlými prudšími úseky a sjezdová plocha je v mnoha místech poměrně úzká. Zkuste si například představit nebezpečí, s nímž se závodník po téměř pravoúhlé zatáčce v rychlosti 70 km/h trefuje do malého tunelu – v místě, kde sjezdovku křižuje železniční trať…

Sjezdovka z vrcholu Cima Bianca do města Bormia je jedním z nejdelších sjezdů, který v Alpách můžete absolvovat – na 10 km lyžování připadá převýšení necelých 1800 m.

Oproti jiným, podobně dlouhým nebo i delším tratím však tato postrádá tzv. hluchá místa – hned z vrcholu se v dostatečné šíři mírně svažuje po exponovaném hřebeni, aby se později coby součást závodní trati v přiměřeném červeném sklonu zavrtala do lesa. Po dlouhé a rychlé střední pasáži, zpestřené několika terénními vlnami, následuje „skok“ a cílový hang, který vás dovede až k nástupní stanici kabinky na periferii města.

Závodní „ženská“ olympijská trať je nefalšovanou dálnicí na lyžování, spouštějící se z nejvyššího bodu Mléčné dráhy – vrcholku Fraiteve (2700 m n. m.). Po bezlesém svahu se můžete řítit dolů a využívat velké šíře i lehce proměnlivého sklonu tratě, která vás zavede až do řídkého modřínového lesa nad hotelovou základnou Sansicario. Jedna z nejlepších alpských tratí pro milovníky přehledných a rychlých tratí dokládá, jaké vybroušené dálnice k lyžování naleznete právě v Itálii.

Tato opět závodní i dokonce olympijská trať bývá pro změnu využita při sjezdu mužů. Zpočátku se ale vůbec nezdá, že by měla být černá. Líně se vlní v terénním kotli, z něhož vás ovšem nakonec vyvede velmi dlouhý a dosti strmý hang, ze kterého se nabízí pohled na Val d’Isere jako na dlani. Nesmíte ale zapomenout, že ta hlavní dřina vás, zvlášť na pěkně zmrzlé trati, teprve čeká.

Z nejvyššího lanovkou dostupného vrcholku oblasti Engadin (Corvatsch, 3303 m n. m.) se spouští červená sjezdovka pro milovníky pohodové jízdy a hlavně horských panoramat. V nejvyšších ledovcových partiích se vám předvádí malebná skupina horstev Bernina a poté přejde atraktivní trať v několika serpentinách dokonce na opačnou stranu hory, kde následuje krátký výjezd vlekem. Nicméně poté se v širokém kaňonu spouští s výhledem na obě jezera u Svatého Mořice až do lesa a mírným dojezdem vás zavede až na samotný konec ve výšce 1870 m n. m.

Tato trať není ani moc dlouhá (cca 2 km), ani extrémně náročná (je pravidelně upravovaná), ale se svým max. sklonem, který dosahuje v některých místech až 78 %, má titul „nejprudší sjezdovky v Rakousku“! A koho by navíc nezlákalo to jméno! Při sjezdu nejprudšího úseku si můžete pořídit dokonce i fotografii u sugestivní cedule oznamující uctivý sklon svahu.

Hlavní hřeben tyrolského střediska Serfaus skrývá hned několik propletených atraktivních červených a černých tratí, které při pohledu z kabinkové lanovky směřující na vrchol Lazid nahánějí slabším lyžařům hrůzu. Všechny jsou ale pečlivě upravovány, a tak jsou vděčným pocvičením pro ty, kdo chtějí své lyže dobře ovládat i na prudším svahu.

Jedna z nejmladších černých sjezdovek v Alpách byla postavena teprve před dvěma lety, mimochodem spojuje oblíbený Kronplatz s údolím Gadertal/Alta Badia. Přestože začíná na nevýrazném vrcholku Piz de Plaies, nacházejícím se již v pásmu lesa, její střední pasáž s poctivým 70% sklonem umí méně zkušeným lyžařům pořádně zamotat hlavu.

Opravdový ráj náročných sjezdovek v Dolomitech se nachází na severním svahu hřebene Porta Vescovo v Arabbě. Hned úvodní „trychtýř“ po výstupu z kabinové lanovky nahoře se pod náporem lyžařských mas brzy mění v nefalšované bouloviště.

Po úvodní pasáži většina jezdců raději opouští svah směrem k průsmyku Pordoi, nicméně fajnšmekrům zůstává několik variant černých a červených sjezdovek směřujících přímo dolů do Arabby, ponechaných téměř jen pro ně samotné.

Tento sjezd v Julských Alpách je neopakovatelný především kvůli své přírodní kulise, z níž můžete obdivovat hlavně skalní stěny vápencového Kaninu. Mezi nimi se z dvoutisícimetrové výšky line členitý, tu širší, tu užší červený sjezd, nabízející vyhlídku jak hluboko do údolí Bovce (asi 450 m n. m.), tak – za dobré viditelnosti – až k Jadranu.