Naučnou stezkou Borkovická blata za historií těžby rašeliny

Teprve v roce 1980 došlo k definitivnímu zastavení těžby a k vyhlášení Státní přírodní rezervace. Naučná stezka je dlouhá přibližně šest kilometrů. Najdete tu šedesát informačních tabulí, které vás provedou velice zajímavou a nevšední lokalitou.

Před milióny let bylo v jižních Čechách ohromné třetihorní jezero, po kterém zůstaly dnešní močály a četná rašeliniště. To Borkovické vzniklo na nepropustném kyselém podloží před více než deseti tisíci let. Vrstva rašeliny zde dosahuje v průměru dva až šest metrů.

Na blatech se těžila ručně od poloviny 19. století. Před započetím těžby bylo nutno plochu pomocí soustavy kanálů odvodnit. Začínalo se po zakončení jarních prací na poli a každoročně se jí účastnilo až 3000 mužů a žen.

Zájemci si zakoupili díly, které nejdříve zbavili povrchové vrstvy, tzv. mourovky. Těžba se prováděla pomocí želízka, ostrého nástroje ve tvaru písmene L. Vyrýpané borky, které obsahovaly až 85 procent vody, se z jámy vyhazovaly a na trakařích odvážely na výkladiště, kde v řádcích oschly.

Teprve poté se stavěly do kapliček a následně do dutých kopek, ve kterých zůstaly až do podzimu. V zimě se borkami topilo, bylo to dostupné a levné topení, spojené ovšem se spoustou dřiny. Borky měly lepší výhřevnost než suché dřevo, ani vydrobená rašelina nepřišla nazmar, používala se jako stelivo ve stáji. Ručně se takto těžila rašelina jedno století.

Od roku 1953 se začalo s velkoplošnou těžbou rašeliny. Nastoupily stroje, které frézovaly rašelinu po malých vrstvách silných čtyři až pět centimetrů. Nafrézovaná rašelina se sušila a obracela. Tento proces se opakoval až do vytěžení ložiska. Podle předpisu musela nad minerálním podložím zůstat minimálně šedesáticentimetrová vrstva rašeliny.

Roční těžba byla více než sto tisíc tun a do roku 1979 bylo vytěženo přes 1 700 000 tun rašeliny. Vytěžená rašelina se využívala v zahradnictví.

Po ruční těžbě se rašeliniště zatopilo vodou a vodní hladina postupně zarůstala. Nejprve se uchytily vodní rostliny, později rašeliníky. Zpevněný povrch začal zarůstat břízou a borovicí-blatkou.

Některá vyrýpaná rašeliniště zůstala trvale zaplavena vodou a proměnila se v černé tůňky. Voda tůněk však není znečistěná, zdánlivě tmavé zbarvení vytváří rašelinové dno. Po průmyslové těžbě se vytěžená rašeliniště zalesnila. Rekultivace pro zemědělské účely není vhodná, byly by ohroženy zdejší ohromné zásoby podzemní vody, která má vynikající vlastnosti.

Těžba rašeliny nenávratně poškodila zdejší přírodu. Odvodňování pozemků způsobilo odumírání a ztrátu mnoha původních druhů rostlin a živočichů. Naštěstí se podařilo zachránit alespoň část této unikátní lokality, kterou si můžete detailně prohlédnout na naučné stezce. V rezervaci roste mnoho vzácných a chráněných rostlin.

Najdete zde naši nejznámější masožravou rostlinu rosnatku okrouhlolistou lapající hmyz pomocí lepkavých chloupků, roste zde klikva bahenní, mnoho druhů suchopýrů a další. Dominantní dřevinou je borovice bahenní blatka a bříza. Z chráněných živočichů můžete spatřit například skokana zeleného, ropuchu, čolka velkého, pěnkavu, lindušku a jiné.

Dnes se rašelina těží pouze pro léčebné účely bechyňských lázní v lokalitě Komárovské blato. Pro tyto účely se používá jiný způsob těžby, těží se z hloubky a nedochází k vysušování rašeliniště. Pomáhá při artróze kolenních a kyčelních kloubů, tenisovém a oštěpařském lokti, kloubních zánětech. Rašelina odstraňuje otoky, obnovuje správnou vlhkost pokožky, zastavuje růst bakterií, má protibolestivé a protizánětlivé účinky.

Oblast Blat byla dlouho nepříznivá pro trvalé osídlení. Přes oblast plnou močálů nevedly ani obchodní cesty. Teprve když se začala rašeliniště odvodňovat, vytvořily se podmínky pro vznik prvních zemědělských usedlostí.

Významnou roli sehrála Blatská stoka, vybudovaná ve 13. století, která odvodnila velkou část Blat. Ve 14. století se objevily první blatské vesnice. Už jejich samotná jména ukazují, o jaký kraj se jednalo: Klečaty (od zakrslých borovic-kleče), Komárov (od komárů), Záluží (obec za luhy), Borkovice (od borky, tj. rašeliny), Zálší (obec za olší).

Koncem 18. století začala postupná přestavba jihočeských vesnic. Původní roubenky byly nahrazovány kamennými a později cihlovými domy. Vesnice v jižních Čechách převzaly stavební prvky městské zástavby a vytvořil se nový typ stavby: jihočeské selské baroko. Tento styl se vyznačuje malebnými štíty s bohatou štukovou výzdobou a velkou rozmanitostí. Každý štít je jiný, motivy se neopakují.

Typické blatské venkovské stavení je přízemní obytný dům s patrovou sýpkou propojenou s domem ozdobenou zdí, ve které jsou vrata a branka. Jednou z nejmalebnějších obcí na Blatech je Zálší, vzdálené od začátku naučné stezky pouhé čtyři kilometry.

V roce 1840 přišel do Zálší stavitel Jan Šoch, který se synem Františkem postavil nejvíce statků v této oblasti. Společně s dalším stavitelem Martinem Patákem se zasloužili o typický vzhled místních staveb a vytvořili dnes obdivované jihočeské selské baroko. Obec Zálší má typické uspořádání s návsí a středovým rybníkem (dnes požární nádrž), za pozornost stojí bývalý zámek, kostel Navštívení Panny Marie i škola, kde je malé muzeum vesnického školství.