Luzern – město uprostřed hor na kraji hlubokého jezera Vierwaldstättersee

V jednom se Luzern podobá dalším švýcarským městům. Hlavní městskou tepnou je tam Nádražní ulice. Je to jen zdůraznění významu, který má ve Švýcarsku železnice.

Od Nádražní ulice je to jen kousek do historického centra, kde už je nejlepší chodit pěšky. Na překonání delších vzdáleností slouží dobře fungující městská doprava. Její součástí jsou i lodě, protože Luzern leží na břehu jezera.

Plameny vyšlehly v srpnu 1993 rychle a neočekávaně. Během několika minut zcela zničily nejstarší evropský most z roku 1333. Zmizelo i 112 maleb ze 17. století, na kterých byla zachycena historie Luzernu. Zachránit se podařilo jen Vodní věž, která byla součástí městského opevnění a sloužila jednu dobu také jako vězení nebo městská pokladnice. Připomíná trochu kapli, a tak se i mostu přes řeku Reuss říká Kapličkový (Kapellbrücke). Jeho přesná replika byla otevřena už v dubnu 1994.

Nejstarším pojítkem s historickou částí Luzernu se tak po požáru, který se nikdy nepodařilo pořádně vyšetřit, stal Vetešnický most (Spreubrücke) z počátku 15. století se 17 velmi chmurnými obrazy tance smrti.

V době zimního masopustu výzdobu obou mostů nechají místní radní pořádně zakrýt. Stejně naloží se zranitelnými historickými objekty, jako jsou nejrůznější kašny a ozdobné prvky umístěné nízko na budovách, aby je Luzerňané během veselých průvodů neponičili. Masopust je tady totiž období opravdu rozverné, karneval trvá šest dní (ten nejbližší bude 3. až 8. března) a celé rodiny vymýšlejí nové kostýmy, v nichž vyrážejí bavit se s přáteli na promenádu. Děti mají v tu dobu čtrnáct dní prázdnin, skalní příznivci si berou týdenní dovolenou.

Během karnevalu otevírá svoje široké dveře i nejluxusnější hotel ve městě. Schweizerhof byl postaven v roce 1845 a navštívili ho spisovatelé L. N. Tolstoj nebo Mark Twain, závěr Tristana a Isoldy tady komponoval Richard Wagner, z novodobých celebrit sem zavítali muzikant B. B. King nebo herec Christopher Lee.

O masopustu jsou restaurace a salónky plné alkoholem posilněných masek a hudebníků. Všichni bez zábran zpívají, hrají scénky. Kupodivu ani personál, zvyklý na poněkud jinou klientelu, neprotestuje. Pokud je příznivé počasí, až do podzimu je nábřeží poseto stolky před kavárničkami a restauracemi. Dát si můžete třeba sýrovou polévku nebo jezerního okouna. Oblíbená jsou i smažená rybí filátka, která místní jedí s poctivou tučnou tatarkou a bramborem, běžné jsou i hranolky. Kdo chce oběd ukončit pěkně zostra, sáhne po Zwetschke (slivovice) nebo kávě s alkoholem. Tady se jmenuje Kaffe Lutz.

Na další poznávání švýcarských gastronomických lahůdek se vydáme přímo doprostřed jezera. Každý pátek na něj totiž vyplouvá Fondue Boat.

Kromě fondue nabízejí i raclette. Oba pokrmy patří mezi oblíbené švýcarské pochoutky, oba mají sýrový základ. Podávání raclettu je složitější, protože se sýr rozehřívá pomocí speciální lampy, na fondue stačí malý plamen lihového hořáku.

Sýrové slzy raclettu se lijí na malé brambůrky a stejně jako k fondue se k nim přikusují nakládané cibulky a okurky. To vše je doplněno pikantními omáčkami v miskách. Fondue se servíruje v kulaté nádobě z kameniny a do rozpuštěného sýra se na dlouhých vidličkách namáčejí kousky pečiva, nejlepší je bílá veka. Chybět nemůže ani švýcarské víno – odborníci doporučují bílý Fendant z kantonu Wallis.

Luzernské jezero Vierwaldstättersee slouží samozřejmě i jako dopravní cesta. Z pláže Alpnachstadu je to jen kousek k nejstrmější zubačce na světě. Sklon je 49 % a vláček návštěvníky doveze na vrchol magické hory Pilatus. Její špička zahalená do mraků ve výšce 2132 metrů budila ještě v nedávné minulosti takový strach a respekt, že se lidé báli na horu vystupovat. Podle legendy našel z jakéhosi důvodu právě tady místo posledního odpočinku Pilát.

Jiná legenda mluví o malém chlapci, jenž na Pilatus vyšplhal a zastihla ho tam vánice. Zachránil jej červený drak, který ho u sebe schoval. Na jaře pak dítě vrátil rodičům. Snad proto má hora dráčka ve svém znaku.

My se na vršek nemusíme nijak složitě škrábat, vedle zubačky existuje i spojení lanovkami, jejichž stanice jsou na trase městského trolejbusu. Nahoře určitě – v zimě i v létě – uslyšíme někoho, kdo fouká do alpenhornu. Dřevěný roh je tak dlouhý, že se na druhém konci opírá o zem.

Dřív se jeho ostrý zvuk nesl nad švýcarskými loukami vždy, když si pastýři potřebovali předat nějakou zprávu. Teď k tomu slouží mobily, které naštěstí tak vysoko nefungují a člověk si může nerušeně vychutnat zdejší klid, slunce a pohodu.

Vysokozdvižná plošina se pomalu přibližuje k poslední polici se vzorně vyrovnanými auty, zastaví před modelem formule a ten se na ni lehounce přemisťuje. Vzácný náklad se pak snáší k zemi a po kolejích dojíždí na pódium ve výukovém centru. Auto si hlasováním vybrali diváci a teď jim bude také náležitě předvedeno. Stačí k tomu jen hlas z reproduktoru, točna, která vůz dostane do správné polohy, a výukový film. Vše samozřejmě dokonale synchronizováno. I tak vypadají expozice v Dopravním muzeu v Luzernu.

Návštěvníci si také mohou na vlastní nohy vyzkoušet, jak mocně se musí opřít do pedálů, aby vyvinuli rychlost třeba padesáti kilometrů v hodině, na chvíli mohou řídit vlak, simulátor jim ukáže zemi tak, jak ji vidí parašutista při seskoku, nebo si zkusí trénink určený kosmonautům.

Mně se ovšem nejvíc líbila místnost, kde jsme si obuli stylové červené papučky s helvetským křížem a mohli jsme se procházet po Švýcarsku; pod nohama jsme měli řeky, jezera i mohutné hory.

Není divu, že tohle muzeum je nejnavštěvovanější v zemi a ročně do něj zavítá milión lidí. Na 20 000 metrech čtverečních jsou tři tisíce exponátů – od historických lokomotiv, vlaků, přes auta až k nejmodernějším lanovkám nebo letadlům. Návštěvu, na niž si pro jistotu, zejména pokud jdete i s dětmi, nechte celý den. Můžete ho zakončit v kině s 3D projekcí.