Džungle jménem charter aneb Když cesta rozhodně neznamená cíl

Někdo takový se v blízkém okolí najde skoro vždy. Co z toho, že se před dlouho očekávanou cestou do exotiky vyhýbáte místům s vysokou koncentrací bacilů, svědomitě pojídáte vitamíny a pečlivě si myjete ruce, když se za vás nebo přes uličku po nástupu do letadla posadí zjevně nemocný člověk, který smrká, kašle jako o život a chraň bůh, aby si přitom alespoň zakrýval ústa.

Nemoc si samozřejmě nevybírá, ale indisponovaný cestující, který už není zaléčený antibiotiky nebo netrpí chronickou nemocí, by měl cestovat alespoň s rouškou nebo respirátorem, aby nenakazil všechny v okolí. V Asii to pochopili už dávno. Do západního světa tato praxe proniká rychlostí líného hlemýždě.

Jak s tím bojovat? Těžko. Ti, kteří mají sníženou imunitu nebo trpí přidruženými onemocněními, mohou v případě zjevně nemocného spolucestujícího v okolí zvážit použití vlastního respirátoru.

A protože základní hygienické návyky může postrádat kdokoli, kdo před vámi šel na toaletu nebo seděl na vašem místě na předchozím letu, jistotou je přibalit si antibakteriální gel a ubrousky a přetřít si jak opěrky, obrazovku a stoleček sedadla, tak i ruce pokaždé, kdy se posadíte. Přehnané? Stačí si přehrát na sociálních sítích videa, kde lidé ovládají své palubní displeje prsty u nohou, a možná si onen gel příště již také nezapomenete.

Zatímco na pravidelných linkách mají cestující tendenci více kontrolovat světelné signály, zda je toaleta obsazena, častým neduhem charterových letů je filozofie: „Chce se mi na záchod, tak jdu hned.“ To vede k tvorbě dlouhých front, které pasažérům vracejícím se z toalety brání v průchodu. Každé kilo navíc je ve stísněném prostoru znát. A ta kila je třeba někam napasovat, protože dva objemnější cestující vedle sebe prostě neprojdou.

Čím méně objemu tak na sedadle v uličce zabíráte, tím jste snadnější cíl. A najednou své místo sdílíte s pivním břichem, které se obvykle celé nevejde do trička. Často s poznámkou typu: „Nebojte se, já na vás nespadnu.“

Nezbývá než bodrou osobu, se kterou rozhodně nechcete mít takto blízký kontakt, požádat, aby respektovala váš osobní prostor. Trochu jako v Hříšném tanci ve zcela asexuálním vydání.

Samozřejmě ne všichni cestující čekající v uličce jsou takto extrémní, ale množství lidí si prostě neuvědomí, že by se jim samotným nelíbilo, kdyby se o jejich sedadlo někdo opíral, trhal s ním nebo pokládal ruku na monitor a přepínal tím program, který vám běží na obrazovce.

Co s tím? Opět zkuste „kolemčekající“ slušně požádat, aby to nedělali. Někteří se omluví, jiní pohrdavě odfrknou stylem: „Vo co de?“ Ale když sedíte v uličce letadla poblíž toalet, stane se vám něco podobného třeba stokrát za 12hodinový let. A to už dokáže pošramotit nervy i jinak zcela klidného člověka.

Může se stát, že přijdete ke svému sedadlu a prostor na zavazadla nad ním je už zcela zaplněn. Podle odborníků na létání se totiž neváže ke konkrétnímu sedadlu, ale jen k dané letecké třídě a platí spíše pravidlo: „Kdo dřív přijde, ten dřív mele.“

Vhodným řešením situace je najít volné místo v okolí. Pokud to vypadá beznadějně, požádejte palubní personál o pomoc. Pozor, vytahovat zavazadla cizích lidí je považováno za nepřijatelné a u některých aerolinií může být dokonce důvodem k vyloučení z přepravy.

Obdobně špatné je i přesvědčení: „Já to tam nějak nacpu, přece nebudu mít batoh někde jinde.“ Načež začne hříšník zavazadlo do kýženého prostoru tlačit a pak bušit pěstí do svého či okolních zavazadel. Nevíte ale, co mají ostatní cestující v batohu. Může jít o křehké předměty nebo léky, a takovýto postup je proto nepřípustný.

Co s tím? Hlídat si při usazování pasažérů pohledem své věci a při první známce toho, že máte co do činění s člověkem se špatným prostorovým odhadem, ale o to větší silou, dejte najevo, že takhle ne. Doporučte cestujícímu, ať požádá o pomoc palubní personál.

Tohle se stává pravidelně. A jedno zhoršuje druhé. Pravděpodobnost, že budete sedět blízko člověka, který chce o svůj životní příběh obohatit nejen souseda, ale dalších pět až šest řad okolo, je poměrně vysoká. Nebo že si spolucestující dá o pět až šest panáků víc, než bylo zdrávo.

Cestování s kvalitními odhlučňovacími sluchátky je tak nezbytností. Neškodí ani ucpávky do uší. Ideálně ty voskové, na které si můžete nasadit ještě odhlučňovací sluchátka. Pokud ani to nestačí, nebo problém přetrvává dlouhé hodiny či se přidá i jen náznak agresivity, požádejte o pomoc palubní posádku.

Nad tímhle zůstává rozum stát snad nejvíc. Cigaretový dým se z kabin letadel ve velkém valil ještě v devadesátkách, ty už jsou ale nenávratně pryč. Naštěstí. Přesto se na mnoha dálkových charterech najde alespoň jedna osoba, jejíž závislost je tak silná, že se rozhodne otestovat detektory kouře na toaletách.

Kouření klasických cigaret i používání e-cigaret je dnes v letadlech přísně zakázáno a hrozí za něj nejen pokuta, ale i odklonění letu, policejní zásah po přistání, zákaz veškerých letů s aerolinkou, a dokonce i trestní stíhání.

Přes veškeré zmíněné neduhy pasažérů, se kterými je třeba potenciálně počítat, charterové spoje zůstávají nejrychlejším a nejpraktičtějším způsobem, jak se dostat do často vzdálených destinací.

Tak se obrňte trpělivostí, vybavte se pomůckami snižujícími váš vlastní diskomfort a těšte se na zážitky, které čekají na břehu teplého moře ve stínu sytě zelených palem. A třeba zrovna budete mít štěstí a v letadle budou příště sedět pouze příkladní pasažéři, znalí běžných linkových spojů, o kterých téměř nebudete vědět.