Článek
Na pahorku se tyčí robustní hrad. Jeho rozměry, krémově zbarvená fasáda i novogotický sloh z něj automaticky činí nejvýraznější městskou dominantu, a tím pádem vyhledávanou turistickou atrakci. Jeho okolí působí idylicky, snad až pohádkově – to mají ostatně centra řady polských měst společné.
Původní hrad zde vznikl už ve 12. století, vlivem válečných událostí byl však zničen, a tak na jeho místě později postavili nynějšího nástupce. Uvnitř se nachází galerijní prostor a muzeum, jehož nejcennější částí je úchvatná kaple Svaté Trojice. V ní Lublin návštěvníkům poprvé potvrdí, že je opravdu křižovatkou mezi západní a východní Evropou. Fresky z 15. století jsou totiž v pravoslavném stylu, což je na silně katolické Polsko skutečně nevšední výjev.
Blízkost ukrajinských hranic ale atmosféru města určuje dodnes, a tak tu vedle sebe v těsné blízkosti koexistují římští katolíci, pravoslavní, řeckokatoličtí věřící i členové zbytku židovské komunity.
Nejstarší dochovanou částí hradu ovšem není kaple, ale kulatá románská věž. Po výstupu na její vrchol se návštěvníkům otevře panoramatický výhled na město – na dosah je odsud drobné, avšak malebné historické jádro, na druhé straně je zástavba novější, tvoří ji hlavně paneláky.
Kruhová věž je nejstarší částí hradu.
Ještě před válkou se tímto směrem rozkládala rozlehlá židovská čtvrť, kterou nacisté kompletně srovnali se zemí. Židé přitom tvořili třetinu obyvatel Lublinu, díky čemuž se městu přezdívalo Jeruzalém severu. Po sedm staletí trvající historie byla ale během několika málo let prakticky vymazána.
Jak se žilo kdysi
První zmínky o Lublinu pocházejí z roku 1224. Město se rozrůstalo ve 14. století během polské expanze na východ, tvrdou ránu však dostalo v 17. století, kdy ho poznamenaly kozácké a švédské nájezdy i mor. Později bylo na krátkou dobu v rakouské správě a připadlo i ruskému impériu. Po druhé světové válce se Lublin stal na 146 dní dočasným hlavním městem komunistického Polska.
Kaple Sv. Trojice dokládá, že je Lublin křižovatkou kultur.
Jak tu lidé žili v minulosti, přibližuje rozlehlý skanzen, pomyslně rozdělený na dvě části. Jedna ukazuje skromná venkovská stavení, tmavé a studené chalupy, do kterých se naskládala i početná rodina. Kolem se potulují hospodářská zvířata, ať už slepice, nebo husy. Druhá polovina skanzenu ukazuje městskou předválečnou zástavbu a židovská obydlí s podniky – je tu holičství, koloniál, krejčovství nebo hasičská stanice.
Život na venkově nebyl v minulosti nijak jednoduchý.
Projít si důkladně celý areál může zabrat i dlouhé hodiny, protože je rozhodně na co koukat a co vstřebávat. I z důvodu, že skutečná židovská čtvrť v Lublinu už neexistuje a prakticky jediné, co z ní zůstalo stát, je ješiva, tedy škola, kde se vyučuje Talmud a náboženské právo. Ta místní byla před válkou největší na světě a svůj význam dodnes zcela nepozbyla. Dokládá to fakt, že na chodbě potkáme dívky až z Ameriky.
Ve skanzenu stojí i řeckokatolický dřevěný kostel.
Židé jsou s Lublinem zkrátka svázáni. Do Polska si našli cestu mezi 14. a 16. stoletím, kdy byli vyhnáni z jihu Evropy. Legenda praví, že v lesích kolem Lublinu narazili na strom s nápisem Polin, který v hebrejštině znamená něco jako „tady se usadíte“ a zároveň označuje i Polsko.
Dopisy, které se vrací
Historické jádro Lublinu lemují pozůstatky hradeb. Do centra vplouváme Krakovskou bránou a za malý okamžik stojíme na hlavním náměstí, kterému dominuje budova bývalého korunního soudu. Kolem ní stojí historické domy s barevnými fasádami a také jeden značně oprýskaný a neudržovaný. Místo několika oken jsou v něm fotografie lidí, kteří tu kdysi žili, než byli ze svých domovů násilím vytrženi. Lublin nám opětovně připomíná temnou stranu svojí historie.
Staré centrum je vskutku malé a projít ho zabere řádově desítky minut; řečí čísel má rozlohu necelý kilometr čtvereční. Na druhou stranu se v něm dochovalo na 70 procent budov, včetně starého divadla, dominikánského kláštera, katedrály Jana Křtitele anebo druhé Grodské brány.
Před ní, vně historického jádra, byla za války vztyčena hranice židovského ghetta. Je proto příznačné, že v útrobách brány vzniklo pozoruhodné centrum, které mapuje osudy místních obětí holokaustu a snaží se každé osobě ztracené v čase navrátit identitu a zjistit, co se s ní stalo. Je to náročná mravenčí práce, u které není úspěch vůbec zaručen. Přesto jde o jeden z nejsilnějších i nejsmutnějších zážitků, který si může turista v Lublinu dopřát.
Snad všechna srdce puknou žalem, když průvodce vypráví o místní tradici, kdy školáci píšou dopis malému chlapci zavražděnému nacisty. Zaměstnanci korespondenci donesou na poštu, psaní se však po čase vrátí s tím, že adresát nebyl zastižen. Tato situace má ukázat, jaké to je, když se po člověku, navíc v tak nízkém věku, slehne zem a nenávratně odejde ze světa. To je však jen špička ledovce toho, co se lze v Grodské bráně dozvědět.
Krakovská brána odděluje starou část města od nové.
Na veselejší notu poznávání židovské historie a místního koloritu hraje v centru restaurace Mandragora, jejíž interiér napodobuje obývací pokoj židovského bytu. K ochutnání tu jsou speciality, které si člověk asi hned tak někde nedá, avšak zatvrzelí odpůrci vnitřností ať jdou raději o dům dál.
A kdo by snad potřeboval filmovou stopu, natáčely se tu, ostatně jako i na dalších místech v Lublinu, scény pro loňský film Opravdová bolest s Jessem Eisenbergem a Kieranem Culkinem. Ti se coby američtí bratranci vydávají do Polska, aby uctili svou zesnulou babičku, přeživší holokaustu.
Z továrny na smrt mrazí
O hrůzách druhé světové války nakonec nejvíce vypovídá vyhlazovací tábor Majdanek, který stojí na okraji Lublinu. Od silnice na něj upozorňuje velký památník ve tvaru kamenného bloku a na druhé straně mauzoleum, které ale aktuálně prochází renovací a je nepřístupné.
Budova krematoria v táboře. Pohled na pece je jen pro silnější povahy.
Majdanek byl původně tábor pro válečné zajatce, již dva roky po otevření byl ale jeho status změněn. Za poměrně krátkou dobu jím prošly až statisíce vězňů, ačkoli přesné počty se v závislosti na pramenech různí. Smrt tu našlo asi 78 tisíc lidí, z toho 59 tisíc Židů, mezi nimi i česká filmová a divadelní herečka Markéta Krausová nebo fotbalista Zdeněk Kummermann-Kumr.
Zatímco v Osvětimi-Březince, vůbec největším nacistickém vyhlazovacím táboře, se plynové komory nedochovaly, v Majdanku jsou stále k vidění. Úzkostné pocity z malého prostoru, do kterého se nahnaly desítky lidí, i z modrých fleků na stropě způsobených Cyklonem B se dostavují okamžitě. A nezmizí ani v jednom z baráků, kde vznikla k uctění obětí minimalistická umělecká instalace.
Umělecká instalace v Majdanku připomíná oběti nacismu.
I místo s takto svíravou atmosférou k průzkumu Lublinu patří. Ignorovat historii ve městě, které je s židovskou komunitou tak silně provázáno, zkrátka nelze.
Kdo si však temnou minulost nechce dávkovat až tak silně, může v malebném centru spíše než po stopách obětí nacistického režimu pátrat po kozlících. Ty jsou lublinským maskotem podobně jako trpaslíci ve Vratislavi a obzvlášť pro rodiny s dětmi může být hledání rohatých sošek velmi zábavnou kratochvílí.
Lublin je navíc velmi kulturním městem, kde se koná řada festivalů. Stojí tu také monumentální budova Centra pro setkávání kultur s prostory pro výstavy, divadlem, malým pivovarem, restauracemi či střešní zahradou. A to je jen jeden z mnoha dílků pestré turistické mozaiky.
