Článek
„Doufal jsem, že bok bude jen naražený a přejde to. Ale nepřešlo, ve čtyři hodiny ráno jsem řval bolestí, tak jsme zavolali sanitku. Už tato první zkušenost se záchranáři byla zajímavá. Byli takoví v pohodě, nikam nespěchali, každý pohyb byl pro mě hrozně bolestivý a oni furt přemýšleli, jak mě naložit…“ vzpomíná Richard Krejsa, teď už s pobaveným úsměvem.
Piano piano - známá jižanská filosofie „není kam spěchat“ se projevila i v dalších situacích. „Na příjmu mě zaparkovali do místnosti, kde byli i další ‚případi‘, kterým se nepovedl večer, a tam jsem čekal, co bude,“ vypráví dál. Než ho vzali na první vyšetření, uběhlo celých šest hodin.
Jako cizinec musel v nemocnici nejdřív řešit záležitosti kolem pojištění. I když umí obstojně italsky, k vyřizování se jeho doprovodu hodila také angličtina. Lékaři po diagnostice doporučili pacientovi okamžitou operaci - výměnu kyčelního kloubu za titanovou náhradu.
„Manželka, která pracuje v Česku ve zdravotnictví, chytla nervy, že to tedy ne, měla obavy, na jaké úrovni je tady péče. Ale pak jsme zmoudřeli, noha byla v takovém stavu, že transport by nebyl dobrý nápad. Mají tady tým, který operace dělá jako Baťa cvičky, takže jsem měl ve výsledku kliku,“ hodnotí zpětně pozitivně práci lékařů.
Zda ale má jít o totální endoprotézu, či jen částečnou protézu kyčle, ze začátku nevěděl. „Komunikace vůbec neproudila, u doktora jsem byl jednou, tam mi řekli, co se mnou budou dělat, pak už nic… Takové zvláštní,“ divil se Richard a byl zvědavý, co se dozví z dokumentace.
Teď hlavně s napětím čeká, co s ním bude dál, přesunout by se měl do rehabilitačního zařízení, případně se vrátit do Česka. „Jenže byrokracie italská v kombinaci s českou je masakr,“ přiznává nečekané problémy s tuzemskou pojišťovnou a její komunikací se sicilskými zařízeními.
Chystal si nářadíčko jako seriálový Dexter
Srovnávat české a sicilské zdravotnictví sice příliš nechce, všímá si však řady rozdílností v mentalitě lidí. „Když mě vezli na sál, tak si sanitář pískal, všichni si se mnou povídali, na sále holky tancovaly, ale proč ne?“ popisuje přístup místních.
„Pan doktor si přede mnou na sále otevřel kufřík a začal vyndávat kladívko, pilku, kleště, vrtačku a kdo ví, co ještě. A mě to připadalo úplně jako ze seriálu Dexter, když si přiváží zloducha a vybaluje nářadíčko,“ směje se Richard.
Strach či nervozitu to v něm prý překvapivě nevyvolávalo, i když mu běžně nedělá dobře ani odběr krve. Díky epidurální anestezii v průběhu několikahodinového zákroku útržkovitě vnímal, co se kolem něj děje.
„Když do mě ‚pižlali‘, člověk měl sice spodní část umrtvenou, nicméně všechny údery a pohyby jsem jednak slyšel, jednak i cítil, jak tam do toho mydlili, jako hluchý do vrat, a jak si říkali, kolik centimetrů to tam musí ještě zarvat. To byly veselé momenty,“ vypráví opět s úsměvem.
Vnímal i závěrečné šití. „Spodek už přicházel k sobě, už jsem cítil, jak mě tam ‚píchají vosy‘, ale stihli to, kluci, akorát,“ dodává. „Co do zákroku vlastního, jsem chlapcům věřil, ale ta následná péče, tam už je to trochu diskutabilní,“ hodnotí po třech týdnech v nemocnici, která by jistě uvítala rekonstrukci.
Zklamaný je například ze zdejšího stravování. Časté horké pokrmy, ještě k tomu masité, mu v horkém sicilském počasí při rekonvalescenci nevyhovují. „Člověk by potřeboval něco lehkého, studeného. A třeba zelenina tu není vůbec,“ konstatuje.
I kávu, jejíž kvalitou se Itálie pyšní, mu musí manželka nosit připravenou z domu. Omezený je také přísun čisté pitné vody, kohoutkovou podle něj není možné pít. „Jednou jsem tady byl 14 hodin bez vody, a to přece není dobře,“ kroutí hlavou.
Jako sraz Hujerů
Na pokoji už se stačil seznámit s ostatními pacienty i s jejich rodinami a známými, kteří je chodí navštěvovat.
„Návštěvy tu jsou společenská událost. Chodí v hojném počtu, od batolat po starce nad hrobem, připomíná mi to film Marečku, podejte mi pero, jak se tam vyrojí Hujerovi,“ popisuje.
Návštěvní hodiny bývají až večer a omezené jsou jen na jednu hodinu mezi 18:30 a 19:30, a tento čas je striktně vyžadován. „Asi by tady ten mejdan déle nevydrželi,“ uvažuje s úsměvem šedesátiletý milovník Sicílie, který dojmy a zážitky z ostrova sdílí i na své facebookové stránce nazvané Vysmátej důchodce.
„Myslím si, že je to tady hodně o lidech,“ zamýšlí se pan Richard na závěr. „Každou chvíli si tady začnou zpívat nebo tancovat, jak jsem zmiňoval, přitom to není žádná jednoduchá práce. Lidé jsou tady obecně spontánnější a hovornější, mají větší optimismus a chuť do života,“ všímá si. I to ho na tomto italském regionu ve Středozemním moři tak přitahuje.
