Čeští manželé našli domov v divoké jižní Itálii. Na striktní dodržování pravidel se tam moc nehraje

S jižní Itálií má Žáček spojené nejhezčí vzpomínky svého života. Začátkem 90. let si pořídil vysněnou džunku, což je typ čínské plachetnice, se kterou se plavil mimo jiné kolem Gargana a vozil turisty.

„Pořídil jsem si ji na splátky a po sezoně jsem zjistil, že jsem vlastně nic nevydělal, a tak jsem začal přemýšlet, co budu dělat dál. Shodou okolností se v té době začal rozvíjet cestovní ruch v Praze a já dostal nabídku, abych tam podnikal,“ vzpomíná Čech.

Do rodiště se tedy vrátil, ale vazby s jihem Itálie nezpřetrhal. Udržoval je, kultivoval a přátele, které si v Apulii našel, pravidelně navštěvoval.

„Pak jsem si dal kolem roku 2000 krátkou přestávku a zkusil jsem štěstí zase na moři v Chorvatsku, ale to se nepodařilo a já se opět vracel do Prahy,“ uvádí Žáček v podcastu s tím, že po povodních v roce 2002 ale nebyla situace ideální.

„Začal jsem nad vším usilovně přemýšlet a říkal si, že bych se vrátil tam, kde jsem začal,“ připouští. Tento plán musel ale dalších deset let zrát, protože teprve v roce 2013 se Žáček i se svou ženou Lucií na Gargano vrátil. Stěhování přitom pojal jako malou expedici po Evropě, protože na jih Itálie zamířil na palubě své druhé lásky Esperanzy, a to přes Německo, Nizozemsko, Belgii a Francii až do Středozemního moře.

Díky známostem nezačínali Žáčkovi úplně od nuly, jejich přátelé je přivítali s otevřenou náručí a za poskytnuté ubytování nechtěli zprvu ani korunu.

„S lidmi z Gargana jsem udržoval styky, jezdil jsem k nim třeba na svátky, takže jsem věděl, kam se vracím, do čeho jdu a co mě čeká,“ tvrdí a dodává, že když Italové z jihu někoho vezmou mezi sebe, berou ho jako rodinu, kterou podrží i v těžkých chvílích.

A že začátky na Garganu nebyly podle Žáčka vůbec jednoduché. „Dnes už jsme tam doma, zapustili jsme kořeny, ale má to samozřejmě svoje klady i zápory. Třeba dobrou práci je strašně složité sehnat,“ konstatuje s tím, že turistická sezona je poměrně krátká, a tak se většina místních musí živit i jinak než cestovním ruchem – třeba pěstováním nejrůznějších plodin.

Na poloostrově, jehož součástí je stejnojmenný národní park, si Žáčkovi vybudovali domov, dnes nabízí mimo jiné ubytování a lisují si i vlastní olivový olej.

Život na italském venkově je klidný, ale v lecčem specifický. Řídí se vlastními pravidly a nepsanými zákony. Tím nejdůležitějším jsou rodina a vztahy obecně.

Stereotyp o líných Italech ale Žáček nepotvrzuje. „Je to samozřejmě člověk od člověka, ale já mám známé, kteří dřou každý den, protože mají hospodářství a musejí se o něj postarat. Jiná věc je, že se lidé třeba nechtějí moc vzdělávat, a pokud ano, tak jdou na sever. Dole zůstávají ti, kteří od života mnoho nechtějí, ale jsou zase spokojení,“ konstatuje a dodává, že k jihu Itálie patří i určitý druh chaosu a špatné organizace.

„Kdyby tam byl třeba pořádek v katastrálních záležitostech, tak bych si ani nemohl na svém pozemku rozbalit stan a ubytovávat v něm turisty. Jsem přece v národním parku. Tohle se stát v Rakousku nebo ve Švýcarsku, tak mě do 24 hodin zavřou i s tím stanem,“ směje se Žáček.

„Tamní lidé za vámi prostě stojí a policie nic nevyřeší, protože jde často o jednu rodinu. A přece nepůjdou proti svým příbuzným, když spolu pak v neděli jedí špagety,“ připouští.

Právě na fungování policie Žáček ilustruje, jak se jih Itálie řídí vlastními zákony, a že na dodržování obecně uznávaných pravidel se tam moc nehraje.

„Policie chce mít svůj klid a nechce nic moc řešit. Takové ty malé drobnosti, kvůli kterým byste volali policii v Česku, na to musíte v Itálii zapomenout, protože nikdo nepřijede a nic nevyšetří.“

Sám Žáček se prý nikdy nesetkal s vážnějším problémem či mafiánskými praktikami. Propíchnuté gumy u auta nebo přestřelky jsou dle jeho slov záležitostí filmů. Rivalita mezi rodinami ovšem funguje.

„Ne všichni jsou kamarádi, to je jasné. Ale má to svoje pravidla. Spory vznikají třeba kvůli penězům, když někomu nezaplatíte. Tak to vám ukradnou auto, za týden vám zavolají, že ho máte na pumpě, klíčky v baru, a jestli ho chcete zpátky, musíte zaplatit dva tisíce eur, které dlužíte. A takhle si to vyříkají.“

Cizinec, který se do Itálie přestěhuje, se nicméně podle Žáčka nemusí ničeho obávat. „Nestrkejte nos do jejich věcí, nepleťte se do jejich sporů a nebudete mít žádný problém,“ potvrzuje třaskavou náturu Italů z jihu.

VŠECHNY DÍLY PODCASTU SLEPÁ MAPA NAJDETE ZDE

Co je motivací k přestěhování do jižní Itálie? S jakými kulturními rozdíly se musí člověk vypořádat? Co je pravdy na stereotypech o líných Italech a laxní policii? Jak se řeší spory mezi znepřátelenými rodinami? Platí na jihu Itálie vlastní pravidla? A je Itálie láska na celý život? Nejen to se dozvíte v kompletním hodinovém rozhovoru, tento článek slouží pouze jako výtah vybraných témat. Na interview se můžete podívat na videu, případně si ho pustit v audiopřehrávači v úvodu článku.

Baví vás cestovatelské příběhy a rozhovory? Máte k nim nějaké připomínky, výtky či pochvaly? Dejte nám vědět na adresu michael.svarc@novinky.cz a do předmětu uveďte „Slepá mapa“.