Článek
Původním povoláním jste architekt, který se zaměřil na design produktů. Proč vlastně?
Možná bych architekturu dělal, nebýt bolševika. Nechtěl jsem ale pracovat v Projektovém ústavu a být součástí té mašinérie. Design je přímočařejší a proces je rychlejší. Architekturu člověk nemůže dělat sám.
Co je na designu nejtěžší?
Všechny umělecké obory jsou náročné, protože uspěje jen pár lidí. A když jste žádaní a máte dost zakázek, spousta jich nevyjde. Z deseti projektů za rok někdy škrtnete tři, jindy polovinu, a nesmíte toho litovat a hroutit se. Pořád si musíte věřit.
Budou současní studenti zvládat takový tlak? Byl jste pedagog a dobře je znáte.
Popravdě, připadá mi, že mladí lidé nejsou moc odolní. Stále se zabývají psychikou, sami sebou, jsou tím až přeplnění. Také nerozumím potřebě „mít hodně času pro sebe“. Design je můj život a osobní volno je vše mezitím. Pracuji více než devět hodin denně, někdy i o sobotách a souběžně s tím se starám o dům na venkově, mám dvě dílny, kde dělám různé prototypy. Relax je pro mě práce na zahradě a kreslení nebo čtení. Nemám čas „mít čas pro sebe“.
Jaký produkt je podle vás opomíjený a zasloužil by redesign?
Zní to absurdně, ale lahev od kečupu nebo hořčice. Když je používáte, musíte máchat rukou, aby vůbec něco vyteklo. A ono to potom vytryskne, ale na vaši košili. Také mi vadí, jak jsou nelogicky zabalené potraviny. Poté, když je otevřete, vyhodíte během sekundy tuny zbytečného plastu.
Věnujete se předmětům denní potřeby. Průmyslový design většího rozměru vás někdy zlákal?
Ne, to nikdy. Mě baví dělat věci, kterých se člověk dotýká. Stroje se navrhují pro obchodníky, aby se dobře prodávaly. Když přijdete k zubaři, nezajímá vás v tu chvíli křeslo od designera, nemáte k němu emoce. Jak se cítíte, záleží na doktorovi.
Sklenička nebo obyčejná klika je naopak mají?
Samozřejmě. Skleničku musím navrhnout tak, abyste ji jednoduše řečeno chtěla mít. Nestačí, že se líbí. To se podaří, když vzbudí emoce, něco ve vás vyvolá, připomene.
Platí to i s dveřní klikou, kterou používáme bezděčně. Kromě funkce by měla mít i jistý náboj, sexappeal. Což je těžké do ní vtělit. Protože co byla vlastně klika v prvopočátku? Ohnutý, nebo svařený kus něčeho.
Dveřní prvek je novinkou ve vašem portfoliu. Jak vypadá?
Inspiroval jsem se hranatým ocelovým jeklem, který se při ohýbání deformuje. Proto se v horní a spodní straně kliky objevuje drážka, která připomíná stopu této řízené deformace. Tak vznikl hlavní tvarový motiv.
K jakému materiálu se rád vracíte? Je to sklo, plast, kov či dřevo?
S oblibou je střídám, nechci se specializovat. Jedinečné vlastnosti má sklo, jeho transparentnost je naprosto skvělá…, i když podobnou vlastnost už mají i některé plasty.
Používáte doma vaše produkty? Většina designerů je totiž „kovářova kobyla“.
Máme je a víte proč? Přestěhovali jsme se ženou po mnoha letech do nového bytu. Ten původní jsme nechali dětem a vzali s sebou jen osobní věci, knihy. Zařizovali jsme se kompletně znovu, od příborů až po nábytek. Což všem v pozdějším věku doporučuji. Je to osvěžující.
Poslední otázka. Je pro úspěch důležitá pokora?
Pokoru ve smyslu „být v předklonu“ nemám rád, to v žádném případě. Vnímám ji spíše jako respekt k lidem. Já je neustále pozoruji, abych porozuměl jejich potřebám. Je špatně, když si designéři myslí, že všichni budou poskakovat, jak oni pískají. Je to přesně naopak. Když to zjistí pozdě, přijde rozčarování a cítí se nedocenění.
Vizitka
Jiří Pelcl je uznávaným designérem, který pracuje s celou řadou médií a materiálů, navrhuje produkty pro různé výrobce. Jeho práce je oceňována i v mezinárodním kontextu a byla zařazena do stálých sbírek designu mnoha muzeí, jako například Muzea moderního umění (MoMA) v New Yorku.
