Článek
Myslíte, že Jiřák byl ostudou Vinohrad?
Kvalita náměstí není tvořená jen hlavním prostranstvím, ale i domy, které ho vymezují. A okolí měl a má Jiřák výjimečné. Vinohradské činžáky, kostel Nejsvětějšího Srdce Páně od architekta Josipa Plečnika, přilehlé ulice, vše je úžasné. S nadsázkou jsem říkávala, že i kdyby mezi nimi bylo smetiště, lidé by tam stejně rádi chodili.
Ale samotné náměstí nic moc. Souhlasíte?
Prostranství bylo opravdu v hrozném stavu. Nikdy se pořádně nedodělalo, byla to skládanka improvizací. Pěšiny vymezené betonovými květníky, asfaltová dopravní točna až před kostel, namísto trávníků vyšlapaná zemina a žádná plocha vhodná k setkávání lidí.
Zkrátka urbanistický chaos. Jak se vám to podařilo změnit?
Architektonická soutěž byla vyhlášena už před dvaceti lety a pracovalo se na ní. Mezitím ale lidé začali náměstí využívat úplně jinak: nakupují na farmářských trzích, které zde dříve nebyly, scházejí se v přilehlých kavárnách. Veřejné prostranství díky nim ožilo, ale architektonicky bylo stále roztříštěné a nefunkční. Proto jsme se snažili ho sjednotit a dát mu smysl.
Povedlo se vám to na výbornou. Mám pocit, že se náměstí i opticky „přifouklo“?
Stačilo třeba jen zmenšit vozovku v křižovatce. Tím se několikanásobně rozšířila plocha chodníku a přilehlé kavárny získaly velkorysý venkovní prostor. V Praze je takových míst nepřeberně.
Jaké další úpravy považujete za důležité a lidé si jich ani nevšimnou?
Všechny, kterých si nevšimnete a zlepší kvalitu prostoru, jsou právě ty důležité… To jste se trefila! Ale budu konkrétní: já denně oceňuji povrchové přechody na blízké křižovatce, která byla předtím obehnaná červenobílým zábradlím a zídkami.
S velkou chutí si užívám i přímý pohled na Plečnikův kostel, jenž původně zakrývaly mohutné boudy vstupů do metra. Lidé říkají, že to vnímají jako přirozené. Když současné úpravy působí, jako by tu byly odjakživa, je to dobré znamení.
Museli jste někdy přistoupit i na kompromisy?
Na náměstí zůstala kašna (jde o brutalistní fontánu Sjednocená Evropa z roku 1981, které hrozila demolice - pozn. red.) a tu jsme z naší strany vnímali jako kompromis. S přibývajícími zkušenostmi se ale člověk stává tolerantnější a nelpí na tom, aby všechno bylo jen po jeho, i kdyby měl „pravdu“. A také už víc naslouchá.