Na pražské pavlači aneb Rakouskouherská klasika v novém

Karlín byl dříve v podstatě dělnickou přístavní čtvrtí. A tak zatímco dnes je bývalé koryto Vltavy pokryto asfaltem, ve dvoře jednoho z původních nábřežních domů ještě dřímá dobová atmosféra prudkého kamenného schodiště, vysokých vídeňských stropů, špaletových oken a družby, před níž není úniku – pavlačí.

A právě v tomto domě si klienti vyhlédli byt o dvou velkých pokojích spojených vstupní předsíní. Bez toalety, bez koupelny a prakticky i bez kuchyně.

Ihned ovšem pochopili, že to, co dosud sloužilo jako studentské bydlení s toaletou na konci pavlače, jejich životnímu standardu opravdu stačit nebude. Byt bude vyžadovat radikální modernizaci.

Nicméně nechtěli o atmosféru domu a starého bytu, kvůli které si jej koupili, přijít. Architekti ze studia No Architects se nad zachováním právě tohoto rozměru při celkové rekonstrukci bytu pořádně zapotili.

„Vždy si při rekonstrukcích klademe nějakou ambici sahající za prosté praktické potřeby, nejlépe vycházející z domu samého a jeho paměti. Zde nám ale chvíli trvalo najít si k tomu klíč,“ přiznává architekt Jakub Filip Novák.

„Byt původně představoval chudinské bydlení, bíle vymalováno, necky, postele, skříň. Je navíc v úzkém dvoře, proto má tak vysoké stropy, aby šel okny prosvítit. Proporce takových místností moc útulné nejsou. Jednoduše nebylo úplně jednoduché na něco navázat.“

Architekti si nakonec vypomohli kombinací přístupů. Prvním z nich byla radikální proměna prostorového konceptu, odkazující na pospolitý prvek domu – jeho pavlačové uspořádání. Vytvořili v bytě jakousi malou pavlač.

Využili vyšší strop pro rozšíření konstrukčního principu konzolované chodby až do bytu na samostatnou pracovnu na galerii.

„Líbí se nám společenský rozměr sdílení prostoru při širší škále mezilidských situací. Navíc jsme těmito stavebními úpravami rozšířili využitelnou podlahovou plochu bytu téměř o čtvrtinu. Dobrá rekonstrukce by nikdy neměla být prostou opravou starého, které zase časem spadne na původní hodnotu. Lépe o tom vždy uvažovat jako o dalším kole zhodnocení potenciálu,“ dodává architektka Daniela Baráčková.

Podle autorů zde tvořil potenciál především vysoký strop. Studio tak nakonec z původního dvoupokojového bytu bez koupelny a záchodu sofistikovaným prostorovým uspořádáním vytvořilo plnohodnotné bydlení. Se dvěma ložnicemi, koupelnou s WC, a přesto stále větším obytným prostorem, než byl ten původní.

„Pod sníženou dvoupatrovou částí se nacházejí především úložné prostory, kuchyňská linka, koupelna či koncová část postele. Při tomto rozvržení nemáte proto nikde pocit, že jste vystaveni stísněnému prostoru, jako tomu často bývá u prostých spacích pater,“ upozorňuje architekt.

Klíčovou inspirací se pro architekty stal dobový architektonický diskurs, který se odehrával evidentně stranou pragmatických problémů původního architekta a stavitele domu.

Jak na jeho adresu udává architekt: „Zatímco tehdejší developerský počin architekta Václava Žaloudka kopíroval osvědčenou rakouskouherskou klasiku, tedy co nejlevnější bydlení pro dělnické rodiny se společným hygienickým zázemím, české architektonické špičky se téměř paralelně trápily hledáním národního slohu a rodícími se kritickými reakcemi na roli dekorativních prvků v architektuře.“

Těmito dobovými architektonickými experimenty s oblouky a zjednodušenými formami dekorací se proto architekti volně inspirovali i pro pojetí současného interiéru. Od monumentálních garnýží, přes zábradlí galerie, koberec na schodech, po vzory cementových podlah či lemování krbu.

Pokrok z roku 1927 přeložený do současné doby, ovšem všude s mírnou nadsázkou nezbytnou pro absorpci soudobých technologií - od plynového kotle, přes oltář pro televizi, po skryté prvky online kontrolovaného vnitřního prostředí bytu.

„Architekt Žaloudek by se asi opravdu divil. Ale tenhle paradoxní obrat ode dna ke špičkám nakonec přece jenom v malém zrcadlí osud celé čtvrti. Kdysi opovrhovaný Karlín je dnes in,“ doplňují k návrhu s úsměvem architekti.

Nápadnou součástí interiéru jsou nezarámované obrazy a reprodukce. I jejich výběr a rozmístění jsou součástí návrhu.

„Umístěním jakkoliv kvalitního či respektovaného umění do obytného interiéru se z něho stává součást dekorace, což je nezřídka jeho degradací, i kdyby byl majitel sebevětší milovník umění. Proto vždy jako o uměleckém díle raději přemýšlíme o celém bytě,“ říkají autoři.

„Pokud v realizaci použijeme přímočaře nějaké současné umění jako samostatný artefakt, pak je to vždy pomůcka k nějakému konkrétnímu záměru. V tomto konkrétním případě obrazy a reprodukce dotvářejí most mezi historií bytu a současným světem.“ Jak přesně – o to se již autoři nepodělují.

„Umění není šifra, která by se dala jednoduše popsat jedinou interpretací. Buď na něm pro sebe něco naleznete, nebo nikoliv. To se ale nedá zprostředkovat fotografiemi realizací, to už byste museli přijít k investorům na návštěvu,“ usmívá se architekt.