Článek
Cítí se v domě – ateliéru dobře a navíc jej uspokojuje, že starému stavení vrátil původní venkovský ráz. Hlavně při pohledu ze zelené návsi. Do své zahrady si „dovolil“ udělat ve štítě jedno velké okno, takže otevřené podkroví je skvěle prosvětleno a rovnou z postele se mu nabízí výhled do otevřené krajiny.
Karel Pobříslo
Poznávání poznaného
„Žil jsem v Kadani tak dlouho, až mě napadlo, že bych mohl z města zmizet. Pravda, bylo to i v době, kdy rodina přestala fungovat, takže to bylo navíc jedno z východisek, jak z nové situace. A při vyjížďkách na kole jsem se dojel podívat na tuto chaloupku, na jedné z vývěsek inzerovali její prodej. Jako panelákové dítě jsem se tu pustil do něčeho, co jsem nikdy nedělal.
V realitce mi dali klíče a po prohlídce se mi stavení zalíbilo, i když jsem netušil, jak to chodí. Takže jsem se vlastně ani nepodíval, z čeho je vystavěno, a zeptal jsem se tak maximálně, jestli je tu zavedena elektřina…
Mám tu i vnitřní drenáž, i když ještě nedokončenou a začištěnou, ale už fungující. Problém byl i to, jak vyřešit pevné usazení zásuvek v křehkých zdech, kterých tu potřebuju hodně, nejen kvůli přímotopům, ale i k svícení v ateliéru.
Co obnáší, když je domek postaven z vepřovic, mi začalo docházet až později, stejně jako problémovost zásahů, které do něj udělali mí předchůdci. Začal jsem studovat a zjistil, že do takovéto stavby beton vůbec nepatří a oni ho samozřejmě lili jak ven, tak dovnitř, takže vše bylo utěsněné a vlhkost stoupala zdmi nahoru.“
Absolvování oboru tvůrčí fotografie na Slezské univerzitě v Opavě se opravdu ukázalo jako nedostačující kvalifikace pro rekonstrukci venkovského stavení. Ale odhodlání bydlet ve stylově čistém domě z přírodních materiálů bylo silnější.
Tvůrčí atmosféra
„V rámci obživy během studia jsem přece jenom pracoval i jako školník ve školce, takže mohu říci, že v rámci svého vzdělání jsem poměrně zručný a vzít nářadí do ruky se nebojím,“ usmívá se Karel Pobříslo, který si bydlení ve vesnici Pětipsy pochvaluje. Má i pár kilometrů k vodní nádrži Nechranice, takže se „na stará kolena“ vrátil k surfování.
Zedník se mě také snažil přesvědčit, ať otevřený prostor překryji a získám tak další místnost. Ale tu já nepotřebuji. Je to tu pro mne především ateliér.
Po dvou letech budování i obývání stavení se výsledky dostavují a s nimi i přesvědčení, že přece jen udělal dobře. Bydlí v domě s atmosférou, příjemným klimatem a zařízeným přesně podle jeho potřeb. I host na první pohled pozná, že hlavním místem je tu ateliér, kde fotí i maluje, pak spaní v podkroví, pracovní kout s výklenkem – kde původně byly vstupní dveře do domu (ty ze středu boční a dlouhé stěny přesunul do průčelí v zadní části domu), pohodlná koupelna s WC a pak teprve kuchyň čekající na případné dokončení, které zjevně zatím není nutné.
Moderní prvky i užitná hodnota
„Chalupu jsem koupil už dříve, ale nějaký čas jsem nevěděl, jak na to, a jen se tu rozkoukával. A po kýblech půl roku vynášel nepořádek z půdy. Což byl první nesmysl. Lepší je si nechat přivézt kontejner a zaplatit dva lidi, kteří to udělají za půl dne. Opravdu jsem se učil za pochodu, ale trval jsem si na tom, že bourat nebudu. I když by opravdu bylo jednodušším řešením si, při snaze zachovat původní ráz, všechno překreslit a podle toho postavit novostavbu.
Původní a staré se tu propojuje s novým.
Ale já pomalu, podle časových a finančních možností vše rekonstruuji tak, abych zachoval ráz vesnického stavení a zároveň tam vnesl moderní prvky včetně užitné hodnoty, kterou má být pohodlně obytný, výtvarný a zároveň funkční fotografický ateliér. Je možná kuriozitou, že tu poslední dobou se mnou je často můj dvanáctiletý syn. Když se ho zeptám, proč je v Kadani pořád u počítače a není s kamarády venku, tak odpoví, že venku nikdo není. Hrůza! Na druhé straně, ač sám staromilec a odpůrce prodeje výtvarna po internetu, už jsem si i já pořídil webovou prezentaci –www.atelierpobrislo.cz.“
Úcta k osvědčenému
„Vnější fasáda je řešena tou nejlevnější a funkční variantou – tedy pouze hrubý venkovní štuk s příměsí práškového pigmentu, tzv. roztočený v té co možná nejtenčí vrstvě. Zedník tvrdil, že bez cementu to nejde a i při jiných věcech mi podsouval, že dneska se to tak nedělá a já zase, že dneska možná ne, ale já to chci tak, jak se to dělalo dřív. Chci to tak jednak pro ten vzpomínaný pocit, za druhé je to levnější a za třetí, a to je možná nejdůležitější – je to opravdu funkční. Naši předkové věděli, proč to tak dělají a proč to funguje.
Topí se tu hlavně dřevem v kamnech. Ale když jsou silné mrazy, pomáhají i přímotopy. Problém, na kterém budu muset ještě popracovat.
Z mé strany je to úcta k osvědčenému – proč to nevyužít? Nejprve jsem chtěl zachovat i původní štíty, ale ty byly na jednu cihlu (měli tu jen seno) a už nevydržely, takže podkroví a střecha jsou komplet nové. A použil jsem tam i sádrokarton, i když v přízemí jsem opět trval na omítce jen z písku a vápna. Taky se mi líbí, že ten barák lze snadno recyklovat, což dneska není tak běžné. Trámy se dají použít jako topivo, a když vepřovice vyvezete na pole, tak se do dvou let promění zase v hlínu.“
Okna tu jsou nová a malá – vyrobená podle těch starých. Jak nemůžu najít zedníka, tak jsem měl štěstí na truhláře a našel ho rovnou tady ve vesnici.
Karel Pobříslo je tu těsně za polovinou naplánovaných prací. „To hlavní už funguje a jsem rád, že už tu mohu tvořit podle toho, jakou mám náladu – od počítačové grafiky, přes focení až po malování. Teď na zahradě zkouším i nádoby z betonu…“
