Pohádkový domov řezbářky a malířky Jiřiny Andrlíkové

Úplná pohádková zahrada je to! V hezky upravené a udržované vesnici Příchovice u Přeštic. S řezbářstvím Jiřina Andrlíková začala někdy v roce devětaosmdesátém devadesátém. Od té doby se její vánoční království rozšiřuje. A nedaleko od jesliček je i peklo. Některé děti se do něho prý i nakouknout bojí.

„Malovala jsem si od malička, později jsem maminku (narozenou v roce 1910) obdivovala, jak si zapisuje do sešitů různé citáty a básničky. Inspirují mne dodnes a ty její zápisky mám schované. A vyřezala jsem i čtyři obrazy podle básničky Jana Nerudy Dědova mísa. Je to pořád poučné, a navíc o dřevě,“ usmívá se s jiskrou v oku paní Andrlíková, i když jí zrak po osmdesátce slábne a dláta už do ruky nebere.

„Pořád ale jezdím na kole. Je to už elektrokolo, abych se nenamáhala do kopce.“

S manželem před lety postavili velký dům, kde dnes bydlí syn se ženou. Vnoučata už žijí ve svém. I když má v domě stále k dispozici zázemí a svoji místnost, bydlí v zadní části zahrady, kde je úplný klid a kde dříve bývala kůlna, chlévy i kurník. V domku jako pro panenku, totiž pro babičku.

„Mám tu všechno po ruce a nic mi nechybí. Ani schody do podkroví, kam chodím ráda spát, mi ještě vůbec nevadí.“

Malá dílnička – ateliér je hned za dveřmi. S okny, kterými je vidět do celé zahrady. Pohodu bydlení zvětšuje i ze dvou stran zastřešené zápraží s pohodlným posezením. Vlastně taková malá zahradní galerie – tentokrát celoroční. Delší stranu zdobí například dřevořezby inspirované všemi básněmi z Erbenovy Kytice!

Dveře do království naší hostitelky hlídá i kus kmene, který získal podobu lesního skřítka s fousy až na zem.

„Dlouho jsem nevěděla, jak ho pojmenovat. Také jsem mu časem předělala celý obličej a přidala na hlavu vyřezané dubové listy. Až se jednou přijela podívat nějaká malá holčička, a jak ho viděla, tak zavýskla: Jé, Dubínek! A bylo to.

Pobavila mě i jiná holčička, když se se mnou dala do řeči při prohlížení zařízeného pokojíčku – venkovské kuchyně – s postavičkami. Že prý tam něco chybí. A já – jak to, vždyť je tam i nočníček pod postelí. A ona, že kamna. A proč tam teda mám komín?! Takže měla pravdu,“ usmívá se naše hostitelka, ale dodává i další předvánoční zážitek s malým návštěvníkem (někdy jich sem přijíždějí i plné autobusy) s méně poetickou dušičkou:

„Po dlouhé době tenkrát napadl hezký sníh a vytvořil krásné čepice na střechách chaloupek kolem Betlému. Najednou koukám, jak je ten kluk rukávem oprašuje. Když jsem ho chtěla od toho odradit, vůbec nereagoval. Tak jsem se s nadějí obrátila na jeho mámu a ta mi jen opáčila, že se mu to tak asi nelíbí… Stejně tak mi přijde líto, když pozoruji skupinku dětí, jak si zahradu neprohlížejí vlastníma očima, ale jen všechno fotí na mobily.“

Jako z moderní pohádky zní i vyprávění o tom, jak se z řidičky náklaďáku a posléze služebních aut okresního kulturního střediska stala někdy před padesáti lety malířkou.

„Vozila jsem mistry a akademické malíře na plenéry. Také jsem jim tam vozila obědy a přitom sledovala, jak malují, a sama to také zkoušela…,“ usmívá se při vzpomínce Jiřina Andrlíková s tím, že ještě předtím se ráda věnovala krosenkování – pletení v rámu.

S užitým uměním měla úspěch u známých i u odborníků. „Malovali jsme na krásných místech v okresu Plzeň-jih.“

Radost sobě i ostatním dělala malováním na kameny, ale i výzdobou zdí obecního úřadu, školních zařízení nebo i dílen řemeslníků ze sousedství. Znají ji tu všichni. Aniž by tím skromně myslela svoji tvorbu, dodává: „Máme tu hezky.“