Malíř Karel Sládek má všechna hřiště pohromadě

Akademický malíř před pár týdny přece jenom do centra metropole zase jednou vyjel. Končila jeho výstava v Clam-Gallasově paláci. Ale i tak bylo v době naší návštěvy na co koukat. Nejen na obrazy!

„Jsou ateliéry malebné, které se předvádějí lidu obecnému, pak jsou ateliéry, kde se pracuje a pak jsou ještě malířské i malebné dohromady. A já doufám, že je to tak i tady.“

„Mám tu v původním sklepě i truhlářskou dílnu. Dělám si sám rámy k obrazům. (Táta byl truhlář. A děda řezník.) Ne, že bych nevěřil žádnému rámaři, ale baví mě to. Také nejsem žádný rychlomalíř a dělník palety. Pěkně si to protrpím, a když už obrazu věnuji zhruba měsíc života, tak si to chci užít až do konce a rám samotný je pro mne i vypouštěním páry po tom adrenalinu.“

„Sám také vím, co obrázek chce a jestli mu rám pomůže, nebo ne. Je to o řemesle, výtvarníci byli vždy především řemeslníci. Intelektuály z nich udělala až moderní doba devatenáctého století, když kdosi usoudil, že jejich individuální práci je třeba divákům zdůvodnit. Tak se k tomu přidali různí vykladači snů a vykladači různých poselství…"

"Ne, že by to bylo špatně, ale někdy to dokáže zamlžit epigonství, nápodobu i přístup ne vždy šlechetný. A v jednadvacátém století je už všechno šalba a klam,“ usmívá se náš hostitel.

„Naprosto jsem se tu ke své spokojenosti uzavřel a ani na mnoho těch vernisáží nechodím. Proč tleskat věcem, které jsou někým znovu objevovanými, když já jsem je už dávno zapomněl. Možná to zní nafoukaně, ale nic se neděje – já už si mohu v mých letech dovolit být upřímný.“

„Nemám ani potřebu zúčastňovat se na dění ve zvlčilém pseudokapitalismu, kterému soukromě říkám kleptokratická demokratůra. Co politik, to kleptokrat. Stačí mi, když někdy při malování poslouchám rádio. A to většinou dávám přednost hudbě od Bacha po Pink Floyd."

"Malování je v podstatě práce velmi osamělá. Za pár let se naučíte být sám se sebou. A přemýšlet o věcech. Informacím ostatně neutečete a klíčovat si je musíte stejně sám.“

Silnou stránkou rámů Karla Sládka jsou i cínové odlitky dotvářející na rámech celkovou kompozici. I ty si odlévá sám – třeba pomocí prastaré formy na sušenky. I díky takovým předmětům je jeho tvůrčí prostředí opravdu malebné. Včetně kachlových kamen a vysokého ušáku u prosklené stěny otvírající pohled do zeleně.

„Zahrádka je fajn, ale žádný čapkovský zahradník nejsem. To je spíše koníček mé ženy. Pro mne je to hlavně pohled do zeleně z okna. Mám rád, když je zahrada čistá a upravená, ale mé hobby to není.“ Ale letní chvíle na zahradě – to je prý něco jiného!

Jedním z dalších prvků rozšíření původní vilky tu je vlastně i markýza o rozměrech tři krát sedm metrů. Vstup pod ní je přímo z ateliéru a rovnou pod okno kuchyně. „Rovnou si podáváme dobroty, a když na to přijde, trávíme v tomto zákoutí spoustu času. V létě tam i maluji a o obýváku ani nevíme.“

„Narodil jsem se tady a v životě jsem se nikam nehnul. Tedy ve smyslu stěhování. Svět jsem sjezdil téměř celý – a co jsem tam viděl, vrací se mi a zážitky zúročuji v obrazech.“

„Maminka umřela, když mi bylo devatenáct a já si tu – už ve čtvrťáku na akademii – přistavěl ateliér. Časem jsem vyplatil sestru. Oba synové bydlí o pár ulic dál, tak tady máme často čtyři vnoučata. Nádhera! Někteří sousedi si pamatují mého tátu i dědu, jiní jsou ti stejní, s kterými jsem si v dětství hrál.“

Člověk se až pozastavuje, jak činorodí lidé v tomto domě žijí. „Je pravda, že mám pořád co dělat. Ale na druhé straně, co bych měl dělat jiného, když už jsem si na to zvyknul? Odstěhovat se někam? Něco předělat? Opustit ženu, děti, všechno a myslet si, že jsem našel klobouček mládí a začal vše od začátku? To opravdu ne.“

Karel Sládek nemá ani potřebu vlastnit chalupu či chatu. „To už bych jinak vůbec nic neudělal. Každý pátek někam vyrazit a dělat tam vlastně to samé co tady?“