Jak bydlí řezbář a sochař Petr Soudek v bývalé chatě

S rodinou bydlí v několik metrů vzdálené bývalé chatě obklopené velkou zahradou. A přes nenápadný plot je odtud navíc krásný výhled do otevřené krajiny, která je v okolí Malé Hraštice prostě malebná.

Náš hostitel většinu života prožil v Praze – na Malé Straně a na Vinohradech. Atraktivní adresy, ale už šest let trvale žije v přebudované chatě po matce a cesta zpět prý není možná, jak nám s úsměvem při posezení uprostřed zahrady všestranný umělec rovnou prozradil.

Ve své tvorbě se nyní také věnuje reliéfním obrazům. Hudbu skládá více než pětadvacet let a za tu filmovou k Nebojsovi byl dokonce nominován na Českého lva.

„V Praze jsem se svého času věnoval i scénické hudbě, ale dnes mám jako koníček už jen kapelu Končinna. Na piano nehraju žádného Rachmaninova, jen věci, které si napíšu právě tak, abych je uhrál. Ale mám kolem sebe skvělé muzikanty, kteří to dohrají,“ konstatuje spokojeně devětapadesátiletý Petr Soudek při posezení pod rozkvetlým stromem. Práce s motorovou pilou se nebojí.

„Pravda, brnknul jsem si už do cirkulárky, hoblovky, dokonce mě lízla motorovka, ale vždycky jen do masa – mám skvělého anděla strážného a mám ho rád.“

V živé paměti má zážitky i společnou tvorbu s akademickým malířem Martinem Velíškem. K výtvarnu jej už v dětství vedla jeho láska k uměleckým řemeslům.

„Už odmala mne přitahovala zdobnost kostelů a hradů, a když člověk něco hodně chce, tak se to obvykle stane. Díky švagrovi ze staré štafířské a restaurátorské rodiny Brůžků jsem se dostal přes restaurování k řezbařině. Opravoval jsem staré rámy obrazů a podobně, až jsem se dostal k práci na velkém florentském barokním zrcadlovém rámu a vyrobil i jeho repliku. Pět set hodin práce – to byla moje maturita! To jsem ještě bydlel na Vinohradech, takže jsem to celé dělal v kuchyni.

Po devadesátém roce jsem měl i dílnu a sedmnáct zaměstnanců. Ale když mi jeden zákazník nezaplatil velkou sumu, byl to pro mě konec. Byl rok 1992. Vymahatelnost práva se od té doby bohužel nijak zásadně nezměnila. Pochopil jsem, že podnikání už bylo tak akorát a od té doby zaměstnávám jen sám sebe.“

Přírodní zahradu zdobí i pár hotových artefaktů, jiné čekají na dokončení a v ateliéru je vlastně malá galerie. V rodinném domě stěny zdobí i nové reliéfní obrazy vycházející stejně tak z kouzla dřeva jako třeba mědi.

Starožitné piano v koutě za krbovými kamny uprostřed přízemí je spíše rodinnou památkou. Ve zkušebně se hraje na elektronické.

„Se spojením výtvarna a muziky je to tak, že u hudby pracujete s rytmem a melodií, ale i s disharmonií, kterou kvůli dramatičnosti můžete narušit soulad. Melodie má svoji ladnost stejně jako linie u barokní, renesanční nebo secesní řezby.

Ornamenty se mohou opakovat jako repetice v muzice. Ladnost linie hrany, obrysu nebo čáry je vlastně jako balet. Vychází to ze stejné estetiky. A naše estetika se odčítá z přírody. Ale dnes i z betonu a skleněného a ocelového neofunkcionalismu.“

Petrova žena je redaktorka a překladatelka a nejmladší, dvanáctiletý syn odsud jezdí do školy v Příbrami. Všichni jsou tu spokojeni.

I když: „Jak vidíte, stále není hotovo. A myslím, že to nedodělají ani moje tři děti,“ dodává Petr stále s úsměvem.

„Když se podíváte na dům, kolik je tam oken, přechodů a říms, tak by se tam mělo dodělat ještě takových pět kilometrů lišt… Nejprve jsem si řekl, že zvednu střechu, a postupně jsem dospěl k tomu, že ji přetáhnu přes obvod, takže z původního půdorysu padesát metrů je sto padesát a okolo domu se pod střechou dá chodit tzv. suchou nohou.

V Praze jsem upravil snad pět bytů a různé dílny, ale všechno bylo v nájmu. Když jsem přišel i o poslední dílnu, řekl jsem si, že tady si udělám svoje a kam si dám poličku, tam zůstane až do mé smrti, amen. Mám psa, kterého jsem ve městě mít nemohl, a hlavně dělám se dřevem, i hodně velkým – také mi to tady přineslo nový život s ohněm, který přes zimu denně rozdělávám.“

„Tady se člověk nafázuje na přírodu a její rytmy a je to úžasné. Jak vyjedu na dálnici a vidím první reklamy, je to šok, a když přijedu do Prahy, tak to musím všechno chvíli rozdýchávat. Když člověk ve městě žije, ani si neuvědomuje, jaký je na něj ze všech stran vyvíjen tlak. Bydleli jsme s manželkou sedm let na Kampě. Bylo to velmi romantické, krásné, ale jen do doby, než začali převládat opilí turisti, prostituce, novodobí baroni…

Na Kampě pomalu neslyšíte nic jiného než ruštinu. V pětatřiceti jsem byl v Praze rád, ale teď už zůstávám radši tady,“ usmívá se renesanční autor moderních objektů s parťákem u nohou. Ten slyší na jméno „Pako“ – jako Paco de Lucia.

Může se vám hodit na Firmy.cz: