Jak bydlí malířka Ivana Barazi v brněnském činžáku

Ještě poměrně nedávno měla v přízemí stejného domu vlastní galerii, o kterou se staral její druhý manžel. Za tím prvním koncem šedesátých let cestovala do Damašku. Ve zlaté kleci tam vydržela deset let a raději se s dcerou vrátila do Brna. A od té doby, takříkajíc s mírnou nadsázkou, nevytáhla střevíčky z města.

„Pro inspiraci do přírody? Proboha – jen ne do přírody, tam bych chytla leda klíště! Pro inspiraci nemusím nikam chodit, to bych si připadala, jako že jdu s taškou do Lidlu. Téma musí vyjít ze mne. Mám ráda detail, na těch bazíruji,“ reaguje pohotově drobná, ale energická malířka na jednu z mých otázek.

„Ani o nějaké mé inspiraci z arabského světa bych až tak nemluvila. Tam je to takový suchopár, tak to by mohl být důvod proč, možná právě proto, často a dodnes komponuji do obrazů květiny.“

Samotný dvoupokojový byt – s kuchyní i prostornou lodžií a největším pokojem zařízeným jako přijímací salonek i galerie v jednom – potvrzují, že s Múzou je naše hostitelka zadobře. Obývací pokoj je opticky rozdělen vestavěným obloukem, za kterým je jídelní kout bez okna.

Byt s okny do klidného dvora se vzrostlými stromy prošel s posledními majiteli zásadními proměnami. Tam, kde je dnes ložnice, bývala kuchyň, která je nyní menší, ale se vstupem na pohodlnou lodžii.

„Byl to strašně vykotlaný byt po nějakém starém pánovi. Stěhovali jsme se sem s druhým manželem koncem roku 1989. Po prvních nutných úpravách jsme měli i další plány, ale manžel před třemi lety zemřel a já už na to kašlu. Hlavně že mám upravený ateliér na bývalé půdě.“

„Deset let jsem žila v krásné zemi, která je dnes ve válce a tehdy tam bylo vše úplně jiné. Neměla jsem se tam špatně. Nikdo mě tam netloukl a ani jsem se nemusela o nic starat. Seděla jsem doma pod křišťálovými lustry a vymýšlela si pro sebe práci a říkala si, co tam budu do konce života dělat. Tak jsem se rozvedla a vrátila se s dcerou, i když mi tehdejší manžel sliboval, že půjde se mnou. Nedodržel to, protože byl v jeho domově pod vlivem religiózní tchýně (a to bydlela v Hamě), která nemohla pochopit ani to, že maluji polonahé ženy.

Malovala jsem odmalička a malbu studovala na různých stupních škol až po akademii. A v Damašku jsem v bytě nemohla ani svůj obraz pověsit na zeď. Podle Koránu se nesmí malovat živý tvor, ani člověk, ani zvíře. Leda snad mešity. To nebylo pro mne. Ale na druhé straně mi tady lidi pro změnu kladou otázku, proč tomu portrétu není pro množství kvítků vidět do obličeje…

Damašek byl tenkrát nádherné město a Sýrie klidná země. Zbláznili se tam, rozbili si i Palmýru – to je něco, jako kdybychom si sami rozmydlili Chrám svatého Víta!“

Bývalý manžel Ivany Barazi se odstěhoval s příbuznými do Saúdské Arábie a už prý za ním nejezdí ani jejich dcera. Té je osmačtyřicet a žila s manželem v Německu, ale také se vrátili po dvaceti letech domů. Do Prahy.

A když už jsme u toho „cestování“, tak připomeňme, že obraz Ivany Barazi – Lady Gold – nedávno doputoval až do městečka Civitella v Toskánsku na přehlídku sto dvaadvaceti výtvarníků z celé Itálie. Jediná zahraniční účastnice obdržela zvláštní ocenění poroty.

V centru Brna naší hostitelce podle jejích slov nic nechybí.

„Myslím, že je tu dobrá energie, kterou jsem pocítila už tenkrát, když jsme sem přišli a chci věřit, že ji umocňují i moje obrazy. Bydlení je pro mne spíše o pozitivní energii než o nějakém drahém nábytku.

Na alkoholu mě zajímá akorát, jak je zajímavá lahev, obsah už ne. Design mě vůbec baví. Ale jak vidíte, v mém bytě je to o něčem jiném. Nezajímá mě nějaké zdobení interiéru. Mám tu spoustu zdobných věcí uklizených ve skříních. Nenajdete tu ani žádné dečky nebo nařasené záclony. Mám tu jednu lampu, a to je veškerá dekorace. V tomto jsem takový zakuklený chlap,“ směje se Ivana Barazi.

„Některé věci tady nechávám – pietně – tak, jak byly a taky jsem technické nemehlo. Donedávna jsem neuměla ani s počítačem. I když něco jsem se přece jenom naučila od mé asistentky. Výtvarník věnující se jenom své tvorbě se dnes bez manažera neobejde. Sama jsem nikdy své obrazy neprodávala. Dokud budu vidět, tak budu malovat pořád, i kdyby obrazy nikdo nechtěl. Od dětství jsem tomu opravdu oddána. Ani na škole jsem se nenechala do něčeho natlačit. Mám svůj styl, a to mě na tom baví. Rozumíme si s malířem Liborem Vojkůvkou a on mi říkává – my jdeme jedním směrem, Ivanko.

Už sem nezvu ani moc návštěv. A když, tak spíš hudebníky než malíře. Nemám ráda, když si někdo pořád stěžuje a zanáší mi sem tak negaci.“