Článek
Na pražských Vinohradech její děda koupil v roce 1911 nově postavený činžovní dům. Nemohl tušit, že v přízemí bude mít jednou jeho vnučka ateliér.
Nyní je tam kavárna. Mimo jiné i proto, že tímto domem za tu dobu prošly dějiny se všemi (i vlastnickými) změnami. Ale i díky tomu, že si v sedmdesátých letech Marie Rychlíková pořídila ateliér ve Zdibech.

Keramička Marie Rychlíková
Vlastně tam koupili s manželem vesnickou chalupu, malý statek, jehož dvorem se projíždělo koňským povozem. Ve zdi dnes porostlé břečťanem bývala druhá brána. Tam, kde je místnost s krbem, byly ustájeny krávy.

Za zdmi bývalého statku se snadno vyruší blízkost výpadovky na Teplice. Smrk a borovici sázela téměř před padesáti lety sama hostitelka.
„S manželem jsme tu před lety přespávali a pobývali opravdu jako na chalupě. Dnes už na údržbu zahrádky nemám sílu. Pec tu mám ale pořád a před dvěma lety jsem zde dělala nové věci pro výstavu na Žižkově,“ vypočítává naše hostitelka.
Umění a zedničina
„S pomocí zedníka jsem si tu postavila krb s keramickým obkladem. Takové práce mě těší. Stejně tak mě bavilo dohlížet na stavební práce, když jsme získali zpět dům na Vinohradech. Postavil si ho jakýsi truhlář, kterému ale při dokončení došly peníze, takže dům prodal. Přesto tu byla všechna řemesla čistě provedená a dodnes je to patrné, i když byty byly vybydlené, protože do nich v letech minulých nikdo neinvestoval.
Pamatuji si, jaký tu byl pořádek, když jsem byla dítě, před válkou. Potom přišla válka a komunisti a nikdo už do domu nic neinvestoval. Původně tu byla všude kachlová kamna až do stropu, ale nic z toho se nedochovalo.

Samozřejmě jsem nikoho ze starousedlíků nevystěhovala. Většinou to byli mí vrstevníci. Dnes jsem tady už jediná opravdová pamětnice.

Obklady na rám krbu si vyrobila Marie Rychlíková sama a pak dohlížela na práci zedníka při budování krbu. Další prvek, který proměnil ráz stavení, aniž pokazil jeho původní kouzlo.
Při rekonstrukcích bytů mě bavilo do nich s architektem navrhovat nové kuchyně. Dnešní nájemníci by chtěli výtah, ale nemáme na něj peníze, tak to teď řešíme. Co se vydělá na nájemném, obratem do domu investujeme zpátky, ale na vše to nestačí,“ vyjmenovává současné starosti i radosti paní domu a ještě s úsměvem dodává:
„Byt tu mají syn i vnuk s dětmi a ti mi samozřejmě nájem neplatí. Syn si tu dokonce přistavěl patro. Do té doby bydlel v krásném bytě na náměstí Míru, ale dům koupili Italové, tak ho vyplatili a musel se do půl roku vystěhovat. A to byli ještě slušní.“

Po „přežehu“ v peci v ateliéru putuje porcelán ještě na výpal do Loun, kde vyrábějí elektrické izolátory (Elektroporcelán Louny). Pak už zdobí i slouží svému účelu.
Rodina tu má k sobě opravdu blízko, po dnech s manželem ve Zdibech se ale Marii Rychlíkové pátým rokem stýská.
„Mám nyní pětasedmdesátiletou kamarádku, která musela prodat chalupu, protože už ji neutáhli. Je to nadšená zahrádkářka. Říkám jí: Ty jsi mladá, šikovná, tak sem jezdi se mnou. Strašně ráda se stará o kytky, je tady nadšená. Nový trávník jsem si ale nechala položit od profesionálů.“
Prostor bez ozdob
Při modernizacích bytů před dvaceti lety spolupracovala Marie Rychlíková se šikovným zedníkem.
„Nakupovala jsem s ním obklady a všude mě vozil. Dnes je z něho úspěšný podnikatel zařizující celé byty. Když jsme spolu začínali, tak řemeslníci neměli téměř žádné vybavení. Dnes k vám přijde instalatér s kufříkem jako pan doktor. Ovšem také je vše třikrát dražší než tehdy.“

Byt ve vinohradském činžáku má vysoké stropy. Opticky je snižuje římsa po celém obvodu.
Marie Rychlíková se zájmem sleduje i časopisy o bydlení. „Vídám v nich novostavby, které jsou pro mne holé. Velká okna, pak bílá sedací souprava, krb, schody do patra a holé zdi. Nikde kytka nebo ozdobný předmět. Málokdo si domů koupí originální umělecký objekt. Myslím, že je to období, které zase přejde.

Pohodlně a přitom střídmě zařízená kuchyň.

Jídelna s knihovnou je samostatnou místností vinohradského bytu.
Podobně je to dnes s veřejným prostorem. Za komunistů, asi nějakým omylem, byla schválena vyhláška, podle které muselo miniprocento z rozpočtu na stavbu jít na umělecké dotvoření objektu. To na Západě neznali, a záviděli nám. Dnes jsme v té situaci také.

Vnitřní schodiště na Ještědu, vedoucí od recepce k hotelovým pokojům, s keramickým obkladem Marie Rychlíkové.
Když jsem prohlížela staré fotky, uvědomila jsem si, že některé práce, které jsme dělali ve spojení s architekturou, se už nebudou opakovat. Je pravda, že my, absolventi UMPRUM, jsme byli skoro designéři a pracovali jsme pak i s nejlepšími architekty – Karel Filsak, Jan Šrámek, Karel Pragner nebo s projektanty libereckých ateliérů SIAL.
Ti se chtěli vyhnout takovým těm socialistickým holubičkám a podobně, takže nás zvávali k různým keramickým strukturám, které prošly rozličnými komisemi, a architekti byli rádi, že tam mají nadčasové umění.“
Od váziček k architektuře
„Z ateliéru v našem domě nás komunisti vystrnadili, ale získali jsme prostory na nedalekém Lobkovickém náměstí, kde jsme s holkama třicet let vydržely (trojice mladých výtvarnic byla s dekorativní a užitkovou keramikou známá po celá desetiletí jako H+M+R: Lydie Hladíková (1925– 1994), Děvana Mírová (1922–2003 – pozn. aut.).

Vinohradský byt je dnes propojením minulosti se současností.
Lydie byla dokonce v partaji, tak jsme jí vždycky říkaly, že až bude převrat, tak ji nenecháme a postaráme se o ni. Po gymplu jsme vyšly z vysoké školy řemeslem nepolíbené. Na rozdíl od absolventů bechyňské školy.
Začínaly jsme s vázičkami a technicky toho příliš neuměly. Ale hned jsme se zúčastňovaly kdejaké soutěže, kterých se tenkrát pořádalo hodně. Kdekoho jsme také zvaly k nám do ateliéru a k překvapení mnohých se nám při společné práci ve třech dařilo. Bylo to tam ale i tak rušné, že jsem se v těch sedmdesátých letech rozhodla pořídit si přece jenom i vlastní ateliér, kde bych měla klid na vlastní věci.“

Výtvarný a citlivý rukopis Marie Rychlíkové je stále čitelný a inspirativní – od komorních nápojových souprav a konviček až po velkoplošné realizace. A také kouzlo místa ateliéru ve Zdibech je s plynoucím časem stále zřetelnější.