Jak bydlí řezbář Zdeněk Vilém v elegantní roubence

Činorodý a stále něco tvořící důchodce na „rodné“ chalupě po Němcích (mohla by zdobit leckterý skanzen) vyrůstal a žije dodnes. Při poválečném osidlování sem přišli jeho rodiče.

Dnes si v sousedství pořídila chalupu i jeho dcera s rodinou, která sem jezdí na víkendy a jinak si užívá pohodlí Liberce. Ale i tak děda vnoučatům, seč mu síly stačí, připomíná, že mobily a počítače nejsou vše.

„Dnešní děti pomalu nevědí, na co jsou sirky. Když ve městě děti vyrazí z domova, tak jdou do Babylonu, kde jsou zase jen vevnitř… Vidět si tu hrát někoho venku, to je pryč… Taková je doba a zastavit se to nedá, ale nelíbí se mi to,“ konstatuje pan Zdeněk a ještě dodává, že i loutkových divadel je méně.

Ale on má ke své radosti kolem chalupy zásoby lipových fošen, které tu čekají, až se z nich stanou veselé a originální plastiky. Zahrada je i tak trochu galerií představující také práce kolegů a kamarádů.

Zdeňkovi Vilémovi je s manželkou dobře tady a nikam je to netáhne. I když původních chalup je tu už jen pár a přibývající novostavby ne vždy ctí kouzlo stále ještě zachovalé přírody. Jako patriot se s tím těžko smiřuje, ale náladu si snaží udržet dobrou. Nejen svojí tvorbou.

Sousední roubenka už byla tak zchátralá, že ji majitel nechal strhnout a na jejích základech začne stavět.

Z bouračky náš hostitel získal celý štít a ten nechal přemístit na svoji louku nad domem, kterou ještě koupil jeho otec a on na ní dnes provozuje „sousedský“ vlek. Štít zdobí dojezd na sjezdovce. (Tradiční sjezdové závody v kostýmech, pořádané partou dcery, se letos pro nedostatek sněhu nekonaly…). „Už toho moc nenalyžuji - bolí mě kolena!“

Z dětství si pan Zdeněk pamatuje nejen více sněhu, ale i to, jak na půdě nacházeli rodinná alba hajlujících Němců a nacistickou literaturu. Paměti národů se zde protínají. Nehezký pocit v něm zůstává i z toho, jak po válce buldozery rozhrnovaly na nedalekém hřbitově náhrobky Němců, kteří tam leželi dávno před nástupem Hitlera.

Na druhou stranu obdivuje řemeslné mistrovství dávných sklářů i tesařů. Chalupu rozveselenou jeho tvorbou zdobí i stará vitráž ve dveřích, kterou také zachránil. Za slunečního svitu má barvy v tónech žlutohnědé, ale když se za ní rozsvítí žárovka, dominují odstíny modré.

Trámy v podkroví - záměrně nejprve opálené - jsou dodnes zdravé a žádné ošetření nepotřebují. Moderně vytápěná chalupa je vlastně celá v původním stavu. Všude je teploučko a žádné vlhko. Díky tepelnému čerpadlu s vrtem. Chlévy v přízemí pod pavlačí proměnil ve své království - dílny.

Vyučenému kovomodeláři se zjevně daří, na co sáhne. Mnohé jeho výtvory jsou i mechanické a se dřevem spojuje různé materiály i předměty. Třeba rozříznutím staré dřevěné kladky vznikl medailon - dva rámečky na fotografie. Je to tu jako výlet do pohádky…!

Před lety Zdeněk Vilém zasadil pomlázku, ze které vyrostl takový strom, že se na něj do Harcova jezdili dívat ze širého okolí.

„Máme na pozemku potůček, tak je tu vlhko. Ten kraj tady tak miluji, že bych neodešel. Ani by to nemělo logiku odsud odejít, když jsem se tu narodil. Je tu klid. A mám tu i ideální podmínky pro práci a místo pro stroje.

Poslední dobou vstávám a usínám s otázkou, co s tím vším jednou bude. Do popelnice bych to nerad házel. Uspořádat výstavu je dnes prodělečný kšeft…“

Zdeněk Vilém nedělá dvě věci stejné. Stále se baví vymýšlením něčeho nového, což považuje i za nejtěžší, to potom je „jenom práce“.

„Jak něco udělám, už se k tomu nevracím a myslím si na další. V dílně jsem pořád a ani mě to netáhne do Liberce. Když, tak spíš do Jablonce. Prostě mám rád klid…,“ usmívá se pan Vilém.

„Nejhezčí je to hledání a čekání na nápad. Je krásné tomu dřevu i předmětům - třeba hoblíku - vrátit život. Nebo něco ještě vytvořit třeba ze dřeva napadeného kůrovcem. Máme kus lesa, který sázel můj táta, já teď musím vysázet nový a paradoxně nic z toho všeho teď nemáme,“ dodává výtvarný všeuměl s tím, že o svoji hravost nepřichází.