Bývalý rybářský dům neztratil svou duši ani po hloubkové rekonstrukci

Architekti ze studia Bea Portabella ve spolupráci s kolegou Jordim Pagèsem se nejprve inspirovali historií původního rybářského domu. Začala se totiž psát už před více než sto lety, kdy město bylo jen pouhou rybářskou vesnicí. Později se ale z objektu stal penzion a jednu dobu sídlila v horním patře dokonce civilní stráž, která odsud měla dokonalý přehled.

Obálku domu tvoří od počátku nosné zdi z kamene, které mají šířku až 50 centimetrů. Ty ostatně patří k tradičním prvkům místní architektury, stejně jako dřevěné trámové stropy v horních patrech a klenutý strop v přízemí.

Čas si ale vybral svou daň, a tak rekonstrukce vyžadovala citlivou rovnováhu mezi zachováním charakteristického rázu stavby a hlubšími zásahy nezbytnými pro budoucí plnohodnotné využití k bydlení.

Některé části potřebovaly zpevnit kvůli ohrožené statice, rovněž bylo třeba kompletně změnit vnitřní uspořádání interiéru. Ten byl původně roztříštěný do mnoha malých místností, tak jak bývalo v minulosti zvykem, nově je ovšem vnitřek domu hezky prosvětlený a jednotlivé prostory jsou funkčně propojené.

Architekti do nosných zdí nechali vysekat otvory, které nenaruší statiku, ale umožní propojení místností. Zároveň se podařilo zachovat vizuální a materiálovou vazbu stavby na přírodní a kulturní okolí.

Díky bílé barvě a otevřenému prostoru mohou interiér domu hezky prozářit sluneční paprsky i svěží vánek. V přízemí tomu navíc nahrává i typický klenutý strop a nově vybudovaná terasa, která je sice poměrně malá, ale umožňuje přirozené osvětlení i možnost větrání prostor vysekaných kdysi přímo do skály.

To je nejen praktické, ale i velmi efektní, ať už majitel tuto část domu využije jakkoliv, třeba jako hernu pro děti nebo sklad námořního vybavení.

Otevřený průchod na terasu pak podporuje prostorovou dynamiku i pozvolný přechod mezi vnitřním a venkovním světem.

Rybářský dům má ale i druhé patro, kde se nachází ložnice a koupelny, tedy místnosti pro odpočinek, klid a soukromí.

K tomu kromě příjemného osvětlení pomáhá i terasa s výhledem na moře, která přímo vybízí k rozjímání, ale i ke strávení pomalého rána nebo teplého letního večera.

Cílem projektu nebylo nahradit tradiční materiály novými, ale spojit je s moderní estetikou. Architekti tedy zachovali původní keramické dlaždice, které evokují vzpomínky na toto místo. A zůstali také u bílých vápenných omítek. Ty nejen zdůrazňují středomořskou atmosféru, ale především umožňují budově dýchat, což je ve vlhkém podnebí na pobřeží moře naprosto zásadní.

Bílá barva ale potřebovala oživit kontrastním odstínem, o který se postaral nábytek a další prvky ze dřeva iroko známého svojí odolností i teplým a výrazným tónem. Vzniká tak souhra, která dodává interiéru hloubku, hřejivost a jedinečný charakter.

Zatímco interiér prošel kompletní přeměnou, fasáda byla zachována s maximálním respektem, a to včetně identické konfigurace a propracovaných tesařských detailů. Díky tomu dům neztrácí nic důležitého ze své minulosti, navíc zůstává součástí estetiky městské struktury Cadaqués.

Jak říkají samotní architekti, dům v nové podobě „udržuje respektující dialog s okolím a ukazuje, že tradice a modernita nejsou protichůdné pojmy, ale mohou harmonicky koexistovat, pokud k nim přistupujeme citlivě“.