Vítězství i tragédie. Výstava v Národním technickém muzeu ukazuje slavné sportovní vozy

Expozice se připravovala rok a půl také proto, že většina z přítomných čtyřiadvaceti automobilů je zapůjčena soukromými majiteli. „Proto se také výstava pořádá přes zimu a končí 1. května. Majitelé s těmito vozy pořád jezdí a v květnu už budou chtít zase vyrazit,“ usmívá se Petr Kožíšek, kurátor automobilové sbírky.

Hodnota nejvzácnějších vozů, které jsou na výstavě k vidění, jde do desítek milionů korun. Platí to třeba o voze Bugatti 51, závodním osmiválci, v němž soupeřil Jiří Kristián Lobkowicz.

„Ten byl na začátku třicátých let mezi závodníky největší československou nadějí. Přímo v této bugatce uspěl v roce 1931 na Masarykově okruhu u Brna. V hlavní skupině se umístil na čtvrtém místě, to je dodnes nejlepší výsledek, jakého náš jezdec dosáhl v závodě Grand Prix,“ říká kurátor.

Následující rok přesedlal Lobkowicz do silnějšího vozu Bugatti 54, který se mu stal osudným. Na berlínské závodní dráze Avus měl 22. května roku 1932 smrtelnou havárii.

„Lobkowiczův vůz Bugatti 51 poté převzal jeho nejlepší přítel Zdeněk Pohl. A ten s ním závodil až do roku 1947,“ přibližuje náš doprovod. „Když jste chtěli být v závodě úspěšní, museli jste si samozřejmě koupit rychlé auto, které obstojí v konkurenci,“ pokračuje kurátor. „Jenže ta opravdu rychlá se tehdy vyráběla jen ve čtyřech zemích: Anglii, Francii, Itálii a Německu. A tovární vozy často ani nebyly na prodej,“ dodává odborník.

Výjimkou byl Ettore Bugatti, francouzský konstruktér italského původu. „Ten své závodní vozy prodával a řada Čechoslováků toužících po rychlé jízdě si proto pořídila právě jeho bugatky,“ dozvídáme se.

Prohlížíme si třeba vůz Bugatti 37 A, se kterým závodil pražský průmyslník Miloš Bondy. „Mezi nejlepší zákazníky Bugattiho patřili manželé Čeněk a Eliška Junkovi, ti u něj zakoupili hned osm závodních automobilů,“ dodává Petr Kožíšek.

Vystaven tu není přímo vůz, v němž by slavná závodnice jezdila, ale je zde automobil stejného typu a provedení. Originální jsou ovšem vystavená ocenění, která naše nejslavnější závodnice získala. K vidění je třeba zvláštní cena hraběnky Giovanny Albarese ze závodu Targa Florio.

Ani tento příběh ovšem neměl šťastný konec. V roce 1928 se Čeněk Junek účastnil Velké ceny Německa na okruhu Nürburgring a měl zde smrtelnou nehodu. Jeho žena už poté nikdy nestartovala.

K vidění tu nejsou jen samotné vozy, ale také trofeje, které náležely úspěšným účastníkům československých závodů. „Některé z nich dosud veřejnost neměla možnost vidět,“ říká k tomu kurátor. Autory bývali často i přední sochaři.

Putovní cenu pro vítězné týmy v Mezinárodní soutěži spolehlivosti Československem z let 1921 až 1923 vytvořil Ladislav Šaloun, který je známý hlavně jako autor sousoší Jana Husa na pražském Staroměstském náměstí. Další trofej pro tutéž soutěž zase vyrobil Otakar Švec, skvělý sochař, který je bohužel nejvíce známý jako tvůrce Stalinova pomníku na pražské Letné.

Ne každý ovšem toužil vítězit v prestižních závodech, jak připomíná část výstavy nazvaná „Sportovci všedního dne“. „Je o lidech, kteří si koupili sportovní vůz pro vlastní potěšení. Takový automobil nebyl praktický, neodvezli jste s ním rodinu na výlet ani tchyni s kufry na nádraží. A přesto si ho lidé zakoupili, aby měli radost z rychlé jízdy,“ popisuje kurátor.

Takový vůz se pak leckdy dědil z otce na syna, jako to bylo v případě vystaveného vozu Salmson Grand Sport. Ten si v roce 1930 koupil pražský úředník Karel Vaníček. „Nikdy ho neprodal a na Vánoce 1962 ho daroval svému synovi Milanovi. Ten si vůz užívá dodnes a na výstavu nám ho zapůjčil,“ dozvídáme se.

Když se řekne „českoslovenští cestovatelé“, možná se vám jako první vybaví světoběžníci Miroslav Zikmund a Jiří Hanzelka. „Už v době meziválečného Československa ovšem existovali lidé, kteří ve svém autě procestovali svět,“ říká kurátor. Jim je věnována další část výstavy.

„Takový Břetislav Jan Procházka objel se Škodou Rapid v roce 1936 celou zeměkouli za 97 dní,“ dodává náš doprovod a ukazuje na vystavenou knihu. Tu Procházka vydal o svých cestách a hned na obálce se můžeme dočíst, jaká místa ve své škodovce navštívil: Rusko, Írán, Indii, Čínu, Japonsko i Honolulu.

Na výstavě si můžeme prohlédnout i vůz Škoda Rapid, shodný s vozem, v němž manželé Stanislav a Marie Škulinovi projeli mezi lety 1936 až 1938 dvakrát celou Afriku. „Start se konal v Praze před budovou Autoklubu. V té době měl Stanislav Škulina řidičské oprávnění staré jen několik týdnů,“ usmívá se kurátor Petr Kožíšek.

„O těchto lidech se často neví také proto, že po převratu v únoru roku 1948 často našli svůj nový domov v zahraničí, takže se na ně raději zapomnělo,“ dodává k tomu. Další důvod, proč zamířit na výstavu a jejich často neuvěřitelné osudy si připomenout.