Před 100 lety byla představena Praga Piccolo, nejrozšířenější auto první republiky

Na svou dobu rekordní počet vyrobených vozů Praga Picollo (název znamená v italštině malý), o kterých se někdy mluví jako o čs. obdobě Fordu T, ovšem nelze vnímat z dnešního pohledu. Do roku 1941 se celkem vyrobilo přes 18 000 kusů auta v 36 různých vývojových sériích.

Ostatně přes relativní láci automobil rozhodně nebyl dostupný široké veřejnosti. Cena, byť ve srovnání s jinými automobily byla skutečně nízká, nebyla úplně lidová. Když se automobil na jaře 1924 představil, chtěla za něj Praga 34 000 korun, což odpovídalo zhruba dvouletému platu zkušeného úředníka.

Na začátku 20. let přitom Praga nebyla jediná automobilka, která se snažila zkonstruovat a nabídnout na trhu automobil, jenž by cenou dokázal konkurovat motocyklu s přívěsným vozíkem, posádce by ale už z principu nabídl mnohem větší pohodlí.

Například v roce 1923 se představila Tatra 11 s páteřovým rámem a vzduchem chlazeným litrovým dvouválcem, jejíž otevřená verze stála necelých 40 000 korun. Během tří let se vyrobilo zhruba tři a půl tisíce kusů „jedenáctky“, na kterou navázala velmi podobná Tatra 12, jež do roku 1934 vznikla v přibližně 7500 exemplářích.

Praga Piccolo ale byla o dost levnější než kopřivnické modely, a když nevyšla sázka brněnské Zbrojovky na extrémně levný vůz DISK s plánovanou cenou pod 20 000 korun, stala se nejdostupnějším autem v Československu. Daní za to ale byla velmi jednoduchá technika.

Piccolo mělo pod kapotou čtyřválec o objemu 707 kubických centimetrů o výkonu deseti koní, jehož výkon se přes třístupňovou převodovku převáděl na zadní nápravu, které chyběl diferenciál. To, že se obě kola i v zatáčkách otáčela totožnou rychlostí, ale tehdy bylo u laciných vozů běžné, stejně jako mechanicky ovládané bubnové brzdy jen na zadních kolech.

Autíčko schopné jet maximálně 65 kilometrů v hodině se původně vyrábělo jen ve třímístné verzi, až později se objevilo provedení, které dostalo i místo pro spolujezdce vedle řidiče. Po dvou letech se začala vyrábět piccola s větším a silnějším motorem, prodlužoval se rozvor a s ním také prostor pro pasažéry i zavazadla.

V roce 1927 se objevilo nejlacinější provedení se čtyřmístnou dřevěnou karoserií bez dveří a s plátěnou střechou proti dešti, které se jmenovalo Lido a stálo 27 000 korun. S touto cenou už mohlo nejskromnější provedení malé pragovky směle konkurovat motorce se sajdkárou.

Se zvětšující se kupní silou rostly ale i nároky automobilistů, na které musela reagovat i pražská automobilka. Piccolo se tak během let dočkalo mnoha modernizací, týkaly se karoserie, motoru i podvozku, od roku 1929 se auto třeba dočkalo diferenciálu. Kromě čistě osobních verzí existovala i varianta pro taxislužbu nebo malé dodávky.

Velké popularitě se těšily kabriolety, ať už vyráběné v licenci francouzské karosárny Kellner, nebo stavěné ve vysokomýtské karosárně Sodomka. Nejsilnější verze piccola pak měly pod kapotou motor o objemu 1446 kubických centimetrů a výkonu 28 koní.

Do roku 1932 vzniklo přes 11 000 vozů Praga Picollo, které se podobně jako další pragovky vyráběly i v licenci v polském městě Osvětim, v té době také piccola představovala asi čtvrtinu všech automobilů na československých silnicích. Na začátku hospodářské krize se základní litrová verze prodávala těsně pod hranicí 30 000 korun, na druhé staně nabídky bylo odvozené Super Piccolo, jehož mezi roky 1934 a 1936 vzniklo přibližně 650 kusů.

Poslední série Pragy Piccolo s motorem o objemu 1,1 litru opustila továrnu v roce 1941, podle některých zdrojů bylo několik piccol smontováno ještě po válce.

To už ale byla „labutí píseň“ továrny, která vznikla v roce 1907 a za první republiky byla největším výrobcem automobilů v Československu. První vůz, postavený v licenci italské firmy Isotta Fraschini, vyjel z bran továrny v tehdy ještě samostatných Vysočanech v roce 1908, o rok později následovaly vozy stavěné podle vzoru francouzských vozů Charon a Renault - a v prosinci 1909 se pak poprvé objevilo jméno Praga. Už v té době ale továrna uvažovala o vlastních vozech, pod vedením konstruktéra Františka Kece byl prvním vlastním typem Mignon (1911), následovaný Grandem (1912) a Alfou (1913).

První světová válka ale znamenala přerušení nadějně nastartovaného podniku, který se během ní specializoval na nákladní vozy. Typ Praga V, který uvezl až pět tun nákladu, se dokonce stal základním nákladním vozem rakousko-uherské armády.

Pragovka, která od roku 1927 patřila nově ustavenému koncernu ČKD, například v roce 1930 vyrobila stejný počet vozů, jako všichni ostatní českoslovenští výrobci dohromady - roční výroba celé země se tehdy pohybovala kolem 15 000 automobilů. V té době továrna produkovala také nákladní vozy a motocykly, vyvíjela a vyráběla tanky, letecké motory i celá letadla.

Od poloviny války byla vlastní výroba zastavena a továrna vyráběla motory a převodovky a opravovala tanky. Po osvobození se znárodněný podnik zaměřil na nákladní vozy. Po typech RN, RND a ND přišel nejznámější poválečný výrobek se značkou Praga, vojenský automobil V3S, který vyjel naposledy z bran továrny v červnu 1964.

Produkce „vejtřasek“ potom sice pokračovala ještě více než čtvrtstoletí, výrobcem ale byla nejprve letňanská továrna Avie (od roku 1961) a nakonec Bratislavské automobilové závody. Ve Vysočanech zůstala výroba převodovek. I ta už je ale minulostí, stejně jako několik pokusů o oživení slavné značky Praga.