Jeli jsme Lincolnem Continental, autem prezidenta Kennedyho

Sedmilitrový osmiválec v chladném odpoledni po otočení klíčku okamžitě naskočí, hlasitě vyštěkne a usadí se na burácivém volnoběhu.

Lincoln Continental je typická „Amerika“ minulého století – obrovské auto s velkým motorem, okázalým designem a houpavým, mimořádně komfortním podvozkem.

S délkou 5,3 metru a rozvorem náprav 3124 mm byste čekali na zadních sedačkách více místa pro nohy, velká, červeně čalouněná „křesla“ jsou ale mimořádné pohodlná.

Vpředu můžou sedět tři cestující, vzadu se usadí stejný počet. Zvláštností je otevírání zadních dveří proti směru jízdy. Nastupování na zadní sedadla je velmi pohodlné, což byl prý jeden z důvodů, proč se prezidentská kancelář rozhodla pro tento model.

Druhým argumentem byla možnost elektrického stahování plátěné střechy, což bylo v šedesátých letech unikátní. Poblíž místa řidiče stačí držet stisknuté příslušné tlačítko a elektronika se za necelou minutu postará o úhledné složení do kufru.

Spotřeba paliva se v šedesátých letech ve Spojených státech neřešila, ropné krize byly ještě daleko, takže nikoho nepřekvapí, že popisované auto má spotřebu cca 22 litrů benzínu na sto ujetých kilometrů. Plně natankovanou nádrž (80 l) tak vyjedete za necelých 400 kilometrů.

O roztáčení zadních kol se stará sedmilitrový osmiválec, který produkuje 320 koní (235 kW). Řazení má na starost automatická převodovka, která má pouhé tři rychlostní stupně, v té době ale nešlo o nic neobvyklého. Zrychlení na stokilometrovou rychlost je otázkou jedenácti sekund, auto vážící 2,3 tuny se rozjede až k hodnotě 185 km/h. Podle majitele je nejpříjemnější jízda stokilometrovou rychlostí.

Na čtrnáctipalcových kolech s pneumatikami s vysokým profilem je jízda mimořádně komfortní. Bublající auto se pohupuje a třeba jízdu přes železniční přejezd ani nezaznamenáme.

Model Continental vyráběla americká automobilka Lincoln od roku 1939, verze, kterou jezdil JFK, byla v pořadí čtvrtá. Tato modelová řada se začala vyrábět v roce 1961 a ve výrobě vydržela osm let.

Zákazníci si mohli vybírat ze dvou typů karoserie – klasický sedan nebo čtyřdveřový kabriolet. Pro prezidenta Kennedyho byla upravena verze z roku 1961, která se v té době prodávala za 7347 dolarů. Prezidentské auto začalo svou pouť v červnu 1961.

Prezidentská kancelář na autě s interním kódem X-100 (uvádí se i název SS-100-X) podle serveru thehenryford.org provedla změny za 200 000 dolarů. Hlavní odlišností je prodloužená délka na 5,5 metru, prezidentské auto mělo lak „námořnická modř“.

Dále šlo kupříkladu o dva rádiové telefony, lepší klimatizaci, hydraulická sedadla, která umožnila zvýšit pozici cestujících vzadu, červená výstražná světla či sirénu. Vzadu nechyběla stupátka pro agenty tajné služby, vpředu vlevo byla standarta Spojených států amerických, vpravo vlajka prezidenta.

Bohužel, otevřené auto neposkytovalo velkou ochranu, titanové pancéřování se u prezidentských automobilů začalo v rámci Projektu D-2 přidávat až po atentátu na JFK. Upravený Continental s pancéřováním následně využívali další čtyři američtí prezidenti – Johnson, Nixon, Ford a Carter.

Na počest prezidenta Kennedyho je dnes limuzína umístěna v Muzeu Henryho Forda v Michiganu.