Ostravským podzemím se nesou hlasy dávných horníků i jejich strojů

Turistické cíle zvou na různých místech do všech myslitelných směrů. Stejně jako do výšin s dalekými výhledy, tak i opačným směrem. Na druhou alternativu láká i jedno z největších hornických muzeí ve střední Evropě. Jsme v ostravském Landek parku. Ještě přesněji – klesáme do podzemní expozice dolu Anselm.

Na jihovýchodním úpatí vrchu Landek se od roku 1835 rozprostírá nejstarší černouhelný důl na Ostravsku. S národní přírodní památkou (vyhlášenou v roce 1992) tak o pozornost návštěvníků soupeří památka technická. Než se jí budeme podrobněji věnovat, připomeňme, že jsme v místech, kde byla v roce 1953 nalezena tzv. Landecká Venuše vyřezaná z krevele.

Stáří sošky bylo odhadnuto na 21 až 23 tisíc let a pozoruhodná je mj. i tím, že jí nejsou vlastní (jako u podobných dalších nálezů) plnoštíhlé tvary. Je vlastně docela štíhlá.

Ale zpět do kabiny a na cestu pod zem. Už jsme i s těžní klecí přistáli, ovšem dojem z exkurze na živé pracoviště pokračuje. Kolem sebe slyšíme dunění sbíječek, hlasy mužů dělajících svou práci - cítíme o to větší respekt k činnostem, jež na dolu Anselm utichly v roce 1974. Tehdy byl důl uzavřen – muzeum tu své brány otevřelo o 19 let později. „Dřina ostravských havířů je zde cítit dodnes,“ píše se v propagačním materiálu, který vydal Moravskoslezský kraj. Naprosto výstižně.

Skláníme hlavy a vydáváme se na cestu labyrintem štol. V čele kráčí průvodce Václav Šebek, za ním my ostatní. „Teď se podíváme do štoly František,“ informuje průvodce. Před námi začíná další podzemní chodba – tato měří 336 metrů, zpřístupněny jsou zhruba dvě desítky metrů. Důlní telefon, potrubí, skála, v níž se to černá nikoliv tmou, ale uhlím…

Míjíme také místa, v nichž to hučí o poznání silněji. Poznáváme hlas větráků. „Kdybychom větrat přestali,“ upozorňuje Václav Šebek, „ tak už asi během dvou hodin by čidla pocítila přítomnost metanu.“ A tak větráky větrají a metanová čidla jsou na stráži.

Na několika místech názorně vidíme, jak se stroje zakusují do sloje, jak z ní drásají černou drahocennost, a máme pocit, že jsme v místech, která muzeem možná jednou teprve budou. Ale až někdy později. Teď je tu šichta v plné parádě, všichni jsou v zápřahu, horníci už někde za nejbližším záhybem, takže až učiníme dalších pár kroků, určitě je spatříme…

Jsme zpátky na zemném povrchu, ale zdaleka ještě ne v cíli prohlídky. Míst vhodných k prohlídce je tu víc. Třeba teď jsme se právě ocitli v rozlehlém sále kompresorovny. Kdysi v těchto místech sídlil těžní stroj, dnes se tu kromě pozorovatelů, jako jsme my, scházejí lidé na kulturní projekty. Svědčí o tom i část výzdoby.

Je to jeden z dokladů o znovuoživení areálu a jeho budov. Ovšem s oživením v tom nejzákladnějším významu se ještě potkáme. Vstupujeme do expozice, jejímž hlavním tématem je důlní záchranářství. Záchranářská dýchací, oživovací a potápěčská technika na nás shlíží ze stěn a vitrín, spolu s ní i tváře dávných záchranářů, nejstarší exponáty nás vracejí až do 19. století…

Výstava o přístrojích zachraňujících životy je docela vhodnou tečkou za návštěvou areálu. Jako by chtěla dodat, že nejen dřina a uhlí bývaly v místech pod bájným Landekem v hlavní roli.