Hlavní obsah
V nejmenším pražském domě byl jednu dobu nevěstinec. Foto: Tereza Havlíčková

Nejmenší dům i nejstarší patník. Vydejte se po stopách pražských „nej“

Pražský hrad, Vyšehrad, Petřín. České hlavní město se pyšní tolika krásnými místy, že bychom je ani na prstech nespočítali. Tentokrát se ale vydáme po stopách trochu jiných pražských zajímavostí.

V nejmenším pražském domě byl jednu dobu nevěstinec. Foto: Tereza Havlíčková
Nejmenší dům i nejstarší patník. Vydejte se po stopách pražských „nej“

Pokud se vám zdá, že váš byt či dům neoplývá velkými rozměry, co si asi teprve mysleli někdejší obyvatelé nejmenšího pražského domu?

Stojí na Starém Městě, konkrétně v Anežské ulici v blízkosti kláštera sv. Anežky České. A nemusíte se bát, že byste ho vzhledem k jeho rozměrům minuli. Roztomilý zelený domeček je označen cedulí „Nejmenší dům v Praze“. Je široký pouze dva a čtvrt metru a právě tyto parametry z něj dělají unikát.

Vznik domku se datuje do roku 1853 a architektem byl Josef Liebel. Jeho účelem bylo zaplnit původní uličku mezi Řásnovkou a palácem kláštera. Architekt zprvu vytvořil dvě za sebou jdoucí místnosti, ke kterým se pak v roce 1862 dobudoval ještě prostor třetí. Dříve bývala ulička také druhým vchodem do dvora domu U Křikavů v Řásnovce.

Postupem času se však proměnil v obytnou místnost a sloužil ke zcela jinému účelu. Tehdejší obyvatelka zde totiž přes čtyřicet let od roku 1883 do roku 1922 provozovala nevěstinec. Představa, že stával nevěstinec jen pár kroků od kláštera, je vcelku úsměvná.

Pokud by vás zajímalo, kdo v tomto malém domečku bydlí dnes, nebo zda tato památkově chráněná stavba slouží stále stejným účelům, můžete dát průchod své fantazii. Realita je ovšem taková, že v dnešní době existuje pouze průčelí tohoto původního domku, které slouží jako hlavní vchod postranních domů do společné chodby.

Anežský klášter je významnou stavbou.

Foto: Tereza Havlíčková

Dnes je pro nás nejmenší pražský dům spíše kuriozitou, ale za návštěvu stojí, a to společně s Anežským klášterem, kde sídlí jedna z expozic Národní galerie v Praze.

Anežský klášter je historicky mimořádně cenný klášterní komplex a jedna z nejstarších gotických staveb v Praze. Jméno nese po své zakladatelce sv. Anežce České, která zdejší klášter založila počátkem 30. let 13. století. Nejenže byl prvním sdruženým dvojklášterem klaristek a mužského kláštera menších bratří, ale sloužil též jako rodové pohřebiště Přemyslovců. Stal se i místem královské korunovace, královských pohřbů a posledního Anežčina odpočinku.

Navštívit můžete přilehlý Anežský klášter.

Foto: Tereza Havlíčková

Historií nás v přízemí areálu kláštera provede prohlídkový okruh, jehož součástí je také lapidárium s černou kuchyní a refektářem. Celoročně jsou přístupné obě klášterní zahrady, kde nalezneme téměř dvě desítky zajímavých sochařských děl.

Nejužší hotel si lze přeměřit

Na Starém Městě ještě chvíli zůstaneme, pouze se přesuneme do Seminářské ulice, kterou nalezneme mezi Staroměstským náměstím a Karlovým mostem. Můžeme zde spatřit malý romantický hotel Clementin. Jeho šířka je pouhých 3,28 metru, což z něj činí ten nejužší v Praze. Jedná se také o vůbec nejužší dům jako takový.

Zajímavé je, že první místo držel právě nejmenší dvoumetrový dům v Anenské ulici. Jelikož je však neobytný, přebral první místo Clementin. Pokud by se mezi návštěvníky našel nějaký nevěřící Tomáš, je pro něj na recepci připraven metr.

Dům se dříve nazýval U Panny Marie či později U Naší milé Paní. Stavba se odhaduje do roku 1360. Velmi starý původ domu dokazuje jeho poloha v nepravidelné křivolaté uličce dle urbanistické struktury středověkého města, pro nějž jsou křivé uličky lemované na sebe natěsnanými domy na dlouhých úzkých parcelách typické. I tak toho o historii objektu příliš nevíme. Pouze snad, že vznikl dodatečným rozdělením většího sousedního objektu.

Nejužší hotel nabízí pouhých devět místností s dvaceti postelemi.

Foto: Tereza Havlíčková

Dnešní vzhled interiéru i exteriéru je výsledkem novodobé úpravy pozdně klasicistní fasády a přesah patra nad přízemím v renesančním stylu. Nejstarší částí domu je gotický sklep s neobvykle masivní zdí, kde se též zachoval zbytek kamenné středověké klenby.

Zajímavé je, že ne vždy byl dům takto úzký. Do roku 1433 byl součástí sousedního č. p. 175 a s ním pravděpodobně souvisely sklepní prostory. Stejnou fasádu pak získaly roku 1627. Až v 17. či na počátku 18. století došlo k úplnému osamostatnění a další přestavbě. V té době byl objekt navýšen o 3. patro.

Vchod do hotelu rámuje pískovcový barokní stuhový portál s nadsvětlíkem. Hotel má pouze devět pokojů s 20 postelemi, a je to tedy spíše malý penzion s romantickou atmosférou.

Zajímavý je i výše zmiňovaný dům č. p. 175 U Zlaté studny na rohu Karlovy ulice. Na raně barokní fasádě je možné spatřit štukové reliéfy morových patronů, jež měly v dávných dobách za úkol chránit obyvatele před morem. Váže se k němu i jedna pověst.

Hraje v ní roli právě studna, která je součástí názvu. Dříve se studny často hloubily ve sklepeních domů a ani tento nebyl výjimkou. Studna, která se v něm nacházela, ukrývala poklad. Objevila ho služebná, která šla pro vodu. Spatřila v hloubce zlatý odlesk, naklonila se a do studny spadla. Utopená dívka se od té doby v místech zjevuje jako duch.

Nejstarší patník se smál kočárům

Z Karlovy ulice projdeme Husovou ulicí až na místo, kde se kříží s ulicí Na Perštýně. Na jejich rohu se nachází nárožní patník. Patníky bránily v pražském centru po staletí vjezdy do paláců. Sloužily k ochraně před poškozením kol kočárů, nebo stěn a nároží budov. I když postupem času svůj význam ztratily, v historickém centru města zůstávají.

Patníky dříve kočárům bránily ve vjezdu do paláců a sloužily k ochraně kol.

Foto: Tereza Havlíčková

Právě na tomto místě nalezneme nejstarší a největší patník v Praze, jehož vrchol tvoří maskaron, neboli vytesaná hlava s vyplazeným jazykem. Říká se, že se posmíval odraženým kolům honosných kočárů. Stáří se odhaduje zhruba na 600 let.

Patníky nalezneme hlavně na Starém Městě a Malé Straně. Pokud nebudeme svůj zrak upírat pouze k chodníku, všimneme si i dvoumetrové sochy, která ze střechy domu doslova visí za jednu ruku, přičemž druhou má v kapse. Svým zjevem se jistě řadí mezi nejpodivuhodnější sochy v Praze vůbec. Ačkoliv se nám to na první pohled nemusí zdát, má téměř nadživotní velikost 220 centimetrů.

Sochu vytvořil v roce 1997 sochař David Černý. Mezi jeho další díla patří například otočná hlava Franze Kafky poblíže Národní třídy. Socha nad hlavami návštěvníků Prahy má představovat vysoké hloubání o možnostech rozhodování, neboť každý z nás si totiž dokáže řídit vlastní osud tak, jako zde visící Sigmund Freud.

Socha Sigmunda Freuda je dílem Davida Černého.

Foto: Tereza Havlíčková

Socha byla několikrát zapůjčena i do zahraničí. Největší rozruch způsobila v roce 1999 v michiganském městě Grand Rapids, jelikož si ji někdo spletl se sebevrahem. K soše přijeli policisté a hasiči, aby „nebohou osobu“ zachránili. Nejednoho pražského řidiče či turistu v Husově ulici také již vyděsila.

Do Slavie chodily významné osobnosti

Z Husovy ulice se přesuneme na Národní třídu, kde naproti Národnímu divadlu stojí nejznámější pražská kavárna Slavia. Právě díky kdysi nově postavenému divadlu stoupla budova na významu. Milovníkům kaváren otevřela své dveře v roce 1884, a to dva měsíce po slavnostním otevření Národního divadla a Smetanově Libuši.

Slavia se stala tradičním místem k setkávání umělců či intelektuálů, jako byli například spisovatelé Franz Kafka, Rainer Maria Rilke a Jaroslav Seifert nebo hudební mistři Antonín Dvořák a Bedřich Smetana.

Seifert dokonce o Slavii napsal báseň: „Tajnými dveřmi z nábřeží, které byly z tak průzračného skla, že jsou téměř neviditelné, a jejichž závěsy jsou namazány olejem z růží, přicházel někdy Guillaume Apollinaire.“

Do Slavie chodili v minulosti významné české osobnosti a literáti.

Foto: Tereza Havlíčková

Své zákazníky a prestiž si musela tvrdě vydobýt, neboť pražská kavárenská konkurence byla v té době velmi silná. Interiér kavárny prosvětlený velkými okny je koncipován do stylu Art Deco. Na stěnách visí spousty zrcadel a pro zákazníky jsou zde k usazení připravené typické kulaté stolky.

Slavia nabízí jedinečný pohled na Hradčany, sousedící Národní divadlo či Karlův most. Za okupace byla přejmenována na Café Viktoria a i po válce si udržela přízeň zajímavých hostů — Hrabala, Škvoreckého či Václava Havla. Právě ten se po revoluci z důvodů nekonečných rekonstrukcí přimlouval v podobě petice za opětované otevření. To se nakonec uskutečnilo 17. listopadu 1997. Proto byla i v roce 2021 v kavárně odhalena busta Václava Havla.

Nejdelšího lev je u Karlova mostu

Pokud budeme pokračovat okolo Karlových lázních směrem na Karlův most, dostaneme se k nejdelší podobizně lva v Praze. Lev se ukrývá pod sochou sv. Víta (patron Karlova mostu) v soklu, jenž má podobu jeskyně. Z té vylézá několik dalších králů zvířat a jeden z nich dokonce olizuje nohy muži, což dle legendy znamená, že mu neublíží.

Lev je schován v jeskyni.

Foto: Tereza Havlíčková

Sousoší, jehož autorem je Ferdinand Maxmilián Brokoff, nalezneme téměř před Malostranskou mosteckou věží po pravé straně.

Nejužší ulička potřebuje semafor

Z Karlova mostu sejdeme dolů k Čertovce. Z ulice U Lužického semináře vede nejužší pražská ulička, kde můžeme naši procházku zakončit. Původně nešlo o uličku, ale o únikový východ při požárech, a dokonce se jedná o vůbec poslední zachovanou požární uličku na Malé Straně.

Vybudovaná byla na popud pražských radních po ničivých požárech v letech 1503 a 1541. Ve své nejužší části má ulička dokonce pouhých 70 centimetrů. Traduje se, že zde v minulosti dokonce uvízlo několik turistů, proto byl zde z tohoto důvodu zabudován semafor s tlačítky. Uličkou se dát sejít kamennými schody na dvůr restaurace Čertovka ke břehu Vltavy.

Nejužší ulička vede do restaurace.

Foto: Tereza Havlíčková

Ve středověku těsné uličky sloužily jako přístupový koridor k vltavskému rameni. V minulosti se v Praze podobných průchodů jako tento nacházelo velké množství a jejich rozměr odpovídal tehdejší civilní architektonické filozofii, tedy čím menší, tím lepší.

Dříve tvořily domy nad Čertovkou periférii Malé Strany a sloužily jako obydlí měšťanů či řemeslníků. Dům po pravé straně nejužší uličky, ve které se nachází právě restaurace a pivnice Čertovka, byl postaven před rokem 1620 ve stylu pozdní renesance. V klenutém sklepě bývala kovárna a v prostorech současného salonku tesařská dílna zabývající se opravami převodových kol mlýnů.

A pokud se vám ulice U Lužického semináře zdá trochu povědomá, nemýlíte se. Dům, kde sídlí restaurace Čertovka, byl domovem rodiny Holanových ve filmech o kouzelných chobotničkách a můžeme jej poznat hned na několika záběrech.

Turistická navigace zdarma
Když na výlet, tak s turistickou navigací Mapy.cz. Aplikace je zdarma a funguje i bez signálu.
yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Reklama

Výběr článků