„Za vším stojí legenda o pražském alchymistovi, který prý v této komnatě objevil kámen mudrců,“ říká Martin Beťko ze společnosti MindMaze, v překladu cosi jako Myšlenkové bludiště. „Na hodinu vás zavřeme do téhle místnosti a vaším úkolem bude kámen objevit. Najdete-li vodítko, otevře se vám cesta, která povede k získání něčeho dalšího, a tak dále,“ dozvídáme se o nápovědách, které by nám měly pomoci. „Některé stopy mohou být ovšem falešné,“ varuje Beťko. „Až najdete kámen mudrců, najdete cestu ven,“ láká nás.

K uklidnění slouží vysílačka, kterou dostaneme, abychom mohli zavolat o radu. Také je tam zvonek – tím můžeme požádat o předčasné opuštění místnosti. Klaustrofobici mohou být klidní.

Prý se zatím nikdo předčasného opuštění prostoru nedomáhal. Jediným důvodem, proč občas někdo zazvoní, bývá potřeba zajít si na toaletu. „Celou dobu vás budeme sledovat kamerou.“ To nám sice připomíná známou televizní show, ale chápeme, že je to nutné.

Dozvídáme se také, jaká znamení nám budou ohlašovat čtvrthodinu, půlhodinu. „Ale ten poslední zvuk už určitě neuslyšíte, to už budete rozhodně venku,“ ujišťuje nás průvodce. Ještě papír a tužku, prý nás čeká i počítání – a hurá do toho!

Zamčeni na 10 západů

Ocitáme se v místnosti plné různých skříněk zamčených na všelijaké zámky, cosi tu zlověstně bublá, v nádobách barevné tekutiny, na zdech zvláštní obrazy a ještě podivnější obrazce s tajuplnými znaky. Vše doprovázejí mírně strašidelné zvuky…

Na druhou stranu nás příjemně překvapí, že je tu světlo a dost prostoru, i když sednout si není kam. A to už náš průvodce otáčí přesýpací hodiny a zanechává nás svému osudu.

Místnost se jeví nedobytná, nekomunikující, zdá se nám, že těžko narazíme na jakékoli vodítko k čemukoli. Lezeme po zemi, zkoušíme zásuvky, díváme se pod obrazy… A vida! Postupně nacházíme jeden klíč, druhý, třetí… Ale nejsou to jen klíče a zámky, které se před námi otevírají, také skládáme obrazce nebo čteme v podivných knihách. Co není přišroubované, můžeme zvedat, vůbec prý nevadí, když uděláme v místnosti nepořádek, s tím se počítá.

Co je pouhá dekorace a co slouží k rozluštění záhady, musejí poznat hráči.

Co je pouhá dekorace a co slouží k rozluštění záhady, musejí poznat hráči.

FOTO: archiv MindMaze

Dlouho se nám celkem daří, zdá se, že kámen mudrců máme na dosah, když se všechno zasekne. Počítáme a počítáme, ale zjistit správné číslo, které by odemklo poslední zámek, se nám nedaří. Voláme tedy o radu, ale dozvídáme se jen to, že jsme na správné cestě, ať pokračujeme v počítání. Ještě se párkrát přepočteme, přesýpací hodiny se povážlivě sypou, nakonec výsledek odhalíme a jsme i s kamenem mudrců šťastně venku.

Jaký máme čas? „Padesát tři minut!“ říká Martin Beťko. Fajn, aspoň malou rezervu jsme ještě měli.

Za Rudolfem II. i do druhé světové

Únikové hry se v Evropě začaly hrát před třemi lety, k nám dorazily před rokem a půl. Vycházejí z obdobných principů jako hra pevnost Boyard, ale nevyžadují fyzickou zdatnost, není potřeba překonávat překážky, dotýkat se všelijakých hadů či pavouků. Inspirací byly počítačové hry, ve kterých se už dříve využívaly motivy úniku z uzavřené místnosti.

MindMaze, která sídlí v Praze na Vinohradech, vychází z maďarského projektu, který k nám před časem přivezli András Gál a Kristina Csalami, autoři obou místností, které se tu využívají.

Druhá místnost vedle Alchymistovy komnaty se jmenuje Enigma a její princip je obdobný. Jen se tentokrát nepřenesete do Prahy rudolfinské doby, ale do časů druhé světové války. Členové skupinky jsou nejdříve zavřeni do vězení za mříže a musí se nejprve dostat za ně, do kancelářské místnosti, a tady hledat tajné plány ponorky, aby se dostali ven.

Po stopách tajupných příběhů

Po stopách tajuplných příběhů

FOTO: archiv MindMaze

Součástí místnosti je dokonce psací stroj a Martin Beťko o něm vypráví až těžko uvěřitelnou historku. „Nedávno jsme tu měli studenty z New Yorku. V psacím stroji byl vložený papír. Ten vytáhli a odložili ho, když zjistili, že na něm nic není. Později, když pochopili, že stroj hraje ve hře roli, vrátili se k němu a začali na něj jednoduše psát jako do počítače nebo na mobil. Divili se, že se jim nic neukazuje. Museli jsme jim vysílačkou poradit, že tam musí vrátit zpátky papír.“

Pro rodiny i firmy

„Důležité je, aby hru mohli hrát lidé z různých zemí světa, proto máme univerzální symboly. Jsou tu sice rekvizity z určité doby, ale nic, k čemu by bylo zapotřebí specifických znalostí, jazykových ani jiných. Obrázkům porozumí každý, stejně tak každý umí počítat,“ dozvídáme se.

„Lidé se často ptají, jestli tam není tma,“ vytuší další otázku průvodce. „Některé společnosti skutečně mají temné, strašidelné místnosti, kde jsou třeba zombie, ale to není náš styl, myslíme, že něco takového není nutné.“

Účast ve hře není věkově ani fyzicky omezená. „Měli jsme tu neslyšící i vozíčkáře,“ vypráví. „Bylo to úplně bez problémů, jen s neslyšícími jsme museli trochu upravit časová znamení, aby o nich věděli.“ Také seniorů tu už pár bylo, a nejen turistů, ale i Čechů.

„Samozřejmě hodně chodí turisté, pro které je to další zážitek při návštěvě Prahy. Je zajímavé pozorovat rozdíly mezi národy – řekl bych, že třeba ty jižní více zkoušejí stylem pokus omyl, zatímco Češi spíše přemýšlejí, než něco vyzkoušejí.“

„Často sem v rámci teambuildingu přijde i skupina z jedné firmy. Většinou dobře poznáme, kdo je šéf – bývá to ten, který stojí vzadu s rukama v kapsách a jenom udílí rady,“ dodává postřeh Martin Beťko. Pro děti je komnata také otevřená. Prý mívají skutečně originální nápady a často přijdou na řešení dříve než rodiče. Děti do patnácti let musí doprovázet aspoň jeden dospělý.

Rekord v opuštění místnosti je zatím 22 minut, jsou však i tací, kteří se ven dostanou až po uplynutí limitu – organizátoři jim dovolují nějakou minutu zpoždění a snaží se jim pak hodně pomáhat. Martin Beťko prý stále žasne nad tím, co lidi napadá za možnosti a způsoby, na které tvůrci komnat nepomysleli. „Zdá se nám škoda, když někdo ten závěrečný kód odhadne tím, že prostě zkouší a zkouší možnosti, místo aby si to vypočítal tak, jak má. Tím se přece připravuje o radost z odhalení.“