Buďme upřímní. Vstávání bylo takové líné. Několik hodin před naším výletem přešla přes jižní část středních Čech bouřka, proto se tak dobře spalo. Nicméně vše bylo tak akorát načasované, abychom nezmeškali autobus, a tak nakonec balíme a míříme směr Slapská přehrada.

Drsné peřeje Svatojánských proudů zmizely pod vodou při stavbě přehrady v 50. letech 20. století. Kdysi oblíbené místo výletníků, kteří se zde nejen koupali, ale rovněž trávili své dovolené, bylo nenávratně pryč.

Čtěte také:
Nebezpečné vltavské peřeje dnes okouzlují klidem

Přestěhovat se musel i Ferdinandův sloup a socha sv. Jana Nepomuckého, kteří bděli nad voraři a rekreanty. Sochu dnes najdete u třetího zastavení naučné stezky, která vás provede celými proudy. Sloup je o kus dál. Pakliže byste chtěli obě díla spatřit na původních místech, vězte, že je to možné. Tým potápěčů je totiž umístil na téměř původní místa pod hladinu přehrady.

Teče z té přehrady něco nebo ne?

Teče z té přehrady něco, nebo ne?

FOTO: Ondřej Kořínek, Novinky

Vraťme se ale na zastávku Třebenice, odkud nás zelená vede k Vltavě. Mokro na vyprahlé zemi už skoro není znát, modrá obloha je však v nedohlednu. Nikde ani živáčka, jen pár ptáků si pozpěvuje ranní píseň.

Po seběhnutí schodů jsme zde. Zdravíme sochu se svatým Janem a zíráme na místo, kde by měla být hladina řeky.

Na břehu pár metrů pod námi stojí rybář, který jako by měl nahozeno v mléku. Mlžný opar vévodí hladině a představuje nám snovou scenérii.

Rybář v mlze cestu k rybám našel

Rybář šel cestu k rybám i v husté mlze.

FOTO: Ondřej Kořínek, Novinky

Fotoaparát je v pohotovostní poloze a vzhůru do peřejí. Krátce projdeme lesem, až se dostaneme na mýtinu k prvním chatkám, slyšíme motor malé jachty. Zanedlouho vystupuje z mlžného oparu a pomalu si to šine k přehradě.

Stezku doplňují vědomostní testy nejen pro děti

Stezku doplňují vědomostní testy nejen pro děti.

FOTO: Ondřej Kořínek, Novinky

Minuli jsme přístaviště parníků, kterými můžete přijet až z Prahy a přicházíme k další zastávce. Tentokrát i s testem, kterým se prokáže naše znalost ptactva. O pár metrů dál zase hledíme na mini galerii fotografií ze života osady.

Čekáme na muflony

Přítmí stromů střídá další skupina chat s rozhledem na Vltavu, snímek za snímkem končí na kartě a my konstatujeme, že lepší pohled jsme si nemohli přát. A to nejlepší nás teprve čeká.

Kačeny nezabloudily cestou k jídlu ani v mlze

Kačeny jako tečky v mlze

FOTO: Ondřej Kořínek, Novinky

Přicházíme na rozlehlejší mýtinu, kde v dáli slyšíme hlasy osadníků. Jinak je všude ticho a bílo. Jdeme k vodě na místo, které patří rybářům. Hladina je vidět o něco lépe, ale po několika metrech se opět ztrácí v „mléce”, z něhož vykukují loďky a brouzdající kachny.

Na kousku hladiny se zrcadlí zamračená obloha a kopce v ní vytvářejí malebný obraz hradby kolem údolí. Plavidla spočívající na Vltavě dávají obrazům ráz osídlené krajiny a připomínají, že v jiném čase je zde nejspíš rušno.

U řeky je chladněji, a tak si dáváme pouze krátkou občerstvovací pauzu. Po ní stoupáme kousek výš a zaráží nás cedule u cesty. Píše se na ní, že turisté mají zvolit jiné místo pro svou potřebu.

Cestou se projdete tunely

Cestou se projdete tunely.

FOTO: Ondřej Kořínek, Novinky

Otevíráme vrata a vstupujeme do obory. Na ceduli zjišťujeme, že obora má funkci chránit les před muflony a daňčí zvěří. Byla založena v roce 1979, poněvadž se přemnožili mufloni, kteří likvidovali lesní podrost a mladé stromky. Pečlivě zavíráme a doufáme, že nějakého toho muflona potkáme.

Osada všech trampů

Když kolem nás probíhali čtyři běžci, napadlo nás, že jsme ještě nepotkali žádné další turisty. O to lépe se nám šlape a nemusíme se s nikým mačkat v tunelech, kterými právě procházíme. Někde naproti nám je neopakovatelná vyhlídka Máj, která také stojí za návštěvu. Za tunelem bereme kešku a kocháme se posledními zbytky mlhy, jež se neúprosně rozpouští pod vykukujícími slunečními paprsky.

Hladina řeky byla místy dobře schovaná

Dobře schovaná hladina řeky.

FOTO: Ondřej Kořínek, Novinky

Cesta kolem skal je místy docela úzká, ale nejde o nic dramatického. Pokud trpíte závratěmi, přidržte se tu řetězu či zábradlí. Po krásné skalní cestě s okouzlujícími výhledy nás stezka vede víc za stromy. Potkáváme už desáté zastavení a také parník uhánějící z Prahy.

Blížíme se k legendárnímu místu zvanému Ztracenka, osada všech trampů, která vznikla po první světové válce. I dnes je toto místo plné chat a historie je zde znát na každém kroku. Do sytosti si o ní můžete přečíst na informační tabuli.

Muflony jsme neviděli, zato se na nás z trávy směje hned několik ještěrek zelených, které patří mezi největší, jež u nás najdete. Patří k ohroženým druhům, ale jak zjišťujeme, fotografování jim ani za mák nevadí. O kus dál si prohlížíme pořádnou žábu nebo ukázku staré cedule naučné stezky.

Ještěrka zelená se focení nebála

Ještěrka zelená se focení nebála.

FOTO: Ondřej Kořínek, Novinky

Využíváme také chvilku odpočinku k tomu, abychom vyzkoušeli opravdu čistou a průzračnou Vltavu. Po 20 sekundách ve vodě ovšem rychle skáčeme na břeh, jelikož voda je skutečně ledová. Nic naplat, jde se dál. Opouštíme oboru, což znamená jediné, blížíme se ke Štěchovicím.

Opuštěný dopolední saloon osady Ztracenka

Opuštěný dopolední salón osady Ztracenka

FOTO: Ondřej Kořínek, Novinky

Ještě než tam dorazíme, potkáváme dvě zajímavosti. Nejprve staré turistické značení, které vede do lesa nad Slapy, a pak hráz přehrady Štěchovice, u níž přejdeme obrovské potrubí přečerpávací elektrárny. To vede na kopec Homole, kde je velká vodní nádrž.

Odtud je to do Štěchovic co by kamenem dohodil. Naměřili jsme asi 10 kilometrů, a je to tudíž výlet pro každého, který určitě bude bavit i děti. Na kole se do Svatojánských proudů nesmí, můžete si tam však zaběhat. Ve Štěchovicích se za odměnu můžete posilnit v hospůdce nebo cukrárně.